Když se tak člověk dívá na nejrůznější turné, která rockovou scénu čekají v příštím roce, neubrání se dojmu o jakémsi (možná až zbytečném) rekapitulování. Na stránkách časopisů, na kanálech příslušných televizí, na rozhlasových vlnách, je fanoušek denně konfrontován s termíny nejrůznějších výročních akcí, které upomínají tu kterou desku, jenž vyšla před třiceti nebo více lety. Bratři Cavalerové jedou s programem „Roots“, Blackie Lawless chce znovu přehrávat „The Crimson Idol“, Dream Theater chystají show k výročí jejich monolitu „Images And Words“, Helloween opět zlanařili Kiskeho s Hansenem, aby oprášili díla ze Strážce sedmi klíčů. V tuzemských luzích a hájích zaduní thrashové ozvěny Arakainu a Kryptoru. A to je jen zlomek toho, jaké akce tohoto typu se chystají.

Jistě, fanoušek chce tyhle skladby slyšet, zamáčknout slzu v oku, když bude vzpomínat na dávno ztracené mládí, kdy na prachem dávno zapadané skladby balil své první holky. Nostalgie zase pojede na plné obrátky. Jenže dá se vyžít pouze z ní? Co dál? Neukazují právě tato turné a vzpomínkové akce jakousi bezradnost současnosti, kdy dotyčný umělec už toho nemá moc co nabídnout? Nejde jen o (slovy klasika) pár babek navíc? Jakési zpohodlnění umělců, lokajících ještě pár doušků staré slávy? Pamětník to jistě ocení, ovšem pozor na to, aby se z toho nestal určující trend, kdy se budeme obracet pouze do historie. V tu chvíli by se budoucnost pro rockovou muziku začala sakra rychle uzavírat.

Pepsi Stone, 5. 2. 2016