Jedou k nám Nazareth a hned ubezpečují: "Budeme hrát naše největší hity". Co za tím stojí? Vědomí, že nové desky, ač vcelku kvalitní, už zajímají jen hrstku přiznivců? Nebo fakt, že po odchodu zpěváka Dannyho McCaffertyho je tahle kapela v podstatě revival sebe sama? Pravděpodobně to může být i více vlivů, ale tyhle budou určující. A podobných prohlášení přibývá a nemusí se nutně týkat dosluhujících hardrockových legend, kteří jen silou vůle živí své kdysi tak respektované jméno. Vždyť i o generaci mladší W.A.S.P. staví již poněkolikáté koncertní program na svém magnum opus „The Crimson Idol“ a bez mrknutí oka tím tak dávají najevo, že i sám černý havran Blackie Lawless žije především z minulosti. O už naprosto kýčovitých a fraškoidních rádobyobjevných spojeních se symfoniky ani nemluvě. Kudy z toho ven?
Těžko říct. Člověk může spíše pokyvovat hlavou nad tím, že třeba Europe sázejí hlavně na svou soudobou tvář a Iron Maiden na každém dalším turné k nové desce přehrají skoro celou aktuální nahrávku. Ovšem i Joey Tempest přiznává že tu „The Final Countdown“ prostě zahrát musí, protože by je jinak fanoušci nepustili z pódia. To jsou však jen takové perly v širém moři. Různých best of koncertů, různých „speciálních show“ připomínající největší hity kapely přibývá, a někdy tolik postrádané novum se vytrácí. A tím i určitá část jiskřivosti, jež je tolik potřebná celé scéně, která se už pomalu, ale jistě začíná plnit právě zmíněnými vlastními revivaly.
Pepsi Stone, 1 .10. 2017 |