Návštěva koncertu Master`s Hammer je takový splacený, více než pětadvacetiletý dluh z doby, kdy jsem hltal „Rituál“ jako tehdejší novinku a považoval ji za nejlepší nahrávku na světě. Čas samozřejmě už někdejší názory trochu zkorigoval, ovšem „Rituál“ se i tak zařadil mezi největší skvosty nejen mé sbírky, ale celkově i uznávané rockové historie. A navíc, když se čekalo tak dlouho, předlouho, bylo nad slunce jasnější, že vyrazit na Master‘s Hammer je prostě povinnost. Červnový koncert v pražském Futuru mě minul a proto jejich druhé vystoupení v hlavním městě se už zazdít prostě nedalo.
Už několik dnů dopředu hlásily stránky klubu i kapely samotné, že kapacita sálu je vyprodána. „Snad budou rozumní a nenašlapou to po strop,“ říká kamarád Pepalíh, když se vypravujeme na cestu. Ta naštěstí i přes opravdu mizerné počasí probíhá velmi hladce a v půl sedmé už stojíme před Roxy. Stejně jako několik stovek dalších, povětšinou pokuřujících vlasáčů, svorně komentující vyhlášku o zákazu pití alkoholu na ulici po celé Praze 1. No jo, holt nová doba… Už několik dnů dopředu bylo známo, že avizovaná slovenská předkapela Malokarpatan nevystoupí (čert ví proč…), takže po otevření klubu byla ještě hodinka čas na prohlídku merchandise, vystátí fronty na nijak zvlášť chutné, ovšem notně drahé pivo a pak ještě podobné další fronty na záchod. „Konve jsou už klasika, tričko si musím koupit,“ hlaholí kamarád Křížák, ovšem to už se z útrob sálu ozývají první tóny druhé předkapely, plzeňské Umbrtky.
Ač z Plzně, zůstala mi dodnes hudba Umbrtky utajena. Proto při první písni jsem se sám sebe ptal: „Co tohle má bejt?“, ovšem minutu po minutě, vteřinu po vteřině, bylo velmi jedoduché přistoupit na hru kapely, na příběhy u dělníkovi Umbrtkovi, o Škodových závodech, o práci lidí na dráze. V tu chvíli to začalo dávat smysl. Člověk si uvědomil to, proč maskot a příležitostný zpěvák Strastinen čte všechny texty z papíru, který mu zakrývá celý obličej, proč je často napomínán kapelníkem Morbivodem a proč do davu lidí pod pódiem létají rohlíky s kolečky vysočiny. Umbrtka navíc měla hodně energie a jejich hudba, která sice stojí na blackmetalovém základu, ale často je míchána se svižným punkem na jedné straně a chladným industriálem na straně druhé, byla prezentována skutečně s grácií a přehledem. Otázkou ovšem zůstává, proč se Umbrtka vrátila zpět na pódium (jistě, klasické vyřvávání „ještě jednu“ holt zafungovalo), aby znovu zahrála ten večer již odehranou skladbu „Zastínit slunce“. Při množství jejich materiálu ten krok vyzněl spíše podivně. Ale jinak pozitiva rozhodně převládala.
Časový harmonogram klapal na minutu přesně a proto měli Master‘s Hammer dost času na to, aby se na svůj set pořádně připravili. Kapela pak chvíli před devátou opouští pódium, kde za svou bicí soupravou zůstává sedět jen Honza Kapák, kterému nakonec ale čekání na spoluhráče není až tak úplně po chuti a co chvíli nervózně bouchne do některého z bubnů. Úderem deváté to přichází. Sál se halí do tmy, nad lidmi se začíná povalovat mlha a z reproduktorů hraje klasické „Intro“ z „Rituálu“. I zbylá čtveřice, kytarista Blackie, tympánista Silenthell, frontman František Štorm a novic s baskytarou Petr „Rámus“ Mecák, už stojí na svých značkách a s nimi dvě spoře oděné (nebo spíše více nahé) slečny s kozlími maskami na hlavách. „Tohle jsou Master‘s Hammer, kurváááááááá“ řve jak tur kymácející se asi čtyřicetiletý chápek vedle. V tu chvíli je už úvodní „Pád modly“ v plném proudu a člověk může v tu chvíli ocenit Štormův projev, který sice nemá už takovou sílu jako z drážek „Rituálu“ nebo „Jilemnického okultisty“, ale přece jen obavy, jak to svérázný frontman podá, se rozptylují.
Co ale trochu vázne, je zvuk. Následující „Věčný návrat“ a legendární „Géniové...“ to odkryjí v plné nahotě, kdy je slyšet jen Štormův zpěv, Kapákovy bicí a jakási nejasná hluková stěna kytar (o tom, že Silenthellovy tympány si člověk mohl leda domýšlet, ani nemluvě) , kde zanikají klasické vyhrávky i Blackieho sóla. Není jich tam sice moc, ale slyšet být mohla. Jako mávnutím kouzelného proutku se ale zvuk zvedá o sto procent s novinkou „Ve věži ticha“, která ve spojení s ještě novější „Estetika ďábla“ funguje nad očekávání skvěle a je vidět, že právě tady je kapela natolik jistá v kramflecích, ža z toho člověka mrazí. Naopak následující „Panuška“ (jediná připomínka desky „Vagus Vetus“), i přes svoje skvělé téma, působí spíše jako plácnutí do vody.
„Každý z nás…!“, další klasika z „Rituálu“, i když ta méně preferovaná a opět podobný problém jako u „Věčného návratu“. Opět zaniká kytara, navíc ani Štorm zde není úplně jistý. Naopak představení „Jilemnického okultisty“ proběhlo v tom nejlepším světle. U tří skladeb z této neméně kultovní desky z roku 1992, "Já mizérií osudu jsem pronásledován“, „Já nechci mnoho trápiti“ (jasný vrchol celého koncertu) a „Mezi kopci cesta je klikatá“ sedělo naprosto všechno, včetně doprovodných samplovaných zvuků, které se ostatně proplétaly celým koncertem a vkusně tak dotvářely atmosféru.
„Tohle je skladba pro všechny pyromany“, říká do mikrofonu Franta Štorm a startuje tak slavnou „Zapálili jsme Onen svět“, čímž už celý koncert jde do svého finiše. Ten kromě titulní skladby z „Vracejte konve na místo“ (kromě ní z této desky zazněla ještě úvodní, výborná „Nordfrostkrampfland“) obstarají samozřejmě klasiky z Rituálu. Kromě „Černé svatozáře“ zazní v samotném závěru ještě dobře předvedená „Útok“, kde Štormovi se zpěvy pomohl Blackie, což bylo jen ku prospěchu věci (chtělo by to více takových okamžiků) a samý konec nejlegendárnější věc „Jáma pekel“. Ovšem s ní přichází problém. Štorm totiž zapomíná na třetí sloku a místo ní spustí refrén, čímž se skladba naprosto rozhazuje. V tu chvíli nikdo z hráčů neví, kde je. Ztrácí se Blackie, ztrácí se i Kapák. Nakonec jí Štorm zastavuje. Obě lepé děvy odchází z pódia a rozpačitý Štorm se přitočí z mikrofonu: „Tak to dáme ještě jednou a pořádně,“ řekne jakoby na omluvu. Prominuto mu je. Nejenže dokázal, že si nehraje na žádnou vyvoněnou hvězdu, ale kapela „Jámu pekel“ na druhý pokus odehraje skutečně skvěle, čímž naplní přísloví „konec dobrý, všechno dobré“.
I přes rozpačitá místa lze koncert hodnotit pozitivně. Škoda, že některé skladby z „Rituálu“ nevyzněly tak, jak by si posluchač přál (přece jen studiově je ta deska naprosto dokanalá), ovšem obě novinky, stejně jako trojice skladeb z „Jilemnického okultisty“, byly dokonalou náplastí. Zcela nepovšminuta zůstala alba „Šlágry“ (což se nikdo asi nedivil), poslední, industriálem načichlé „Formulae“ a bohužel nakonec trochu překvapivě i comebackové „Mantras“, ze které by si rozhodně pár věcí živou prezentaci zasloužilo. Ovšem mise vidět tuto (nebojme se říci) světovou legendu, nasát zápach Leviathanovy tlamy, byla splněna. A jen velmi málo lidí odcházelo neuspokojeno...
Setlist Master`s Hammer: Intro, Pád modly, Věčný návrat, Géniové..., Ve věži ticha, Estetika Ďábla, Já mizérií osudu jsem pronásledován, Každý z nás...!, Nordfrostkrampfland, Já nechci mnoho trápiti, Zapálili jsme Onen svět, Černá svatozář, Útok, Mezi kopci cesta je klikatá, Vracejte konve na místo, Jáma pekel
|
