Jak paradoxně (vzhledem k současné zakonzervovanosti Pink Cream 69) bude znít věta, která byla po událostech, následujících vydání alba „One Siz Fits All“ pro kapelu na slušných pár let tak typická: „Pink Cream 69 nestojí na místě, vyvíjejí se, experimentují…“. Ty změny, které se projevily na třetím albu „Games People Play“, sice nebylo možné v porovnání s následující revolucí v kapele považovat za přelomové, ovšem v době vydání desky slušná řada fanoušků zůstala s otevřenou hubou zírat na to, kam se poděla ta zpěvně rozcuchaná parta naivních mlaďáků, jak se do kdysi vzdušných melodií dostal ten tvrdý a sveřepý výraz, jak hudebně dospěle a v textech angažovaně najednou Pink Cream 69 zní.
Důvod byl prostý. Pink Cream 69 po prvních dvou albech začali mít strach z toho, aby nebyli jednou provždy zařazeni do škatulky jednoduchých kapel a tak svoje třetí album pojali jinak. Do producentského křesla u Pink Cream 69 ještě naposledy usedl Dirk Steffens, ovšem navazování na předchozí spolupráci se prakticky nekonalo. Alespoň na první poslech. Zaposlouchejte se do melodií, s kterými Pink Cream 69 i na „Games People Play“ opět velmi bravurně žonglují a musíte dojít k závěru, že i když kluci navlékli svou muziku do hrubšího, alternativnějšího a přemýšlivějšího kabátu, že v tvarování melodií ze svého umění neztratili ani ždibíček a byť už se nejede na prvosignální optimistickou chytlavost, skladeb, které se intenzivně zaříznou (i zásluhou daleko temnější a výraznější atmosféry a tradičního hráčského mistrovství) do uší je opět celá řada.
Třeba „Keep On Your Eye On The Twisted“ s výraznou basou, silným sólem, hodně jedovatým výrazem, parádní refrénovou gradací i antifašistickým textem, až industriálně studená „Dyin` Century“, která díky plíživé melodii vůbec nezní upracovaně a přitom z ní výhružnost stříká na všechny strany, hutně vláčná a dramaticky se rozvíjející „Still Alive“ (za mě jeden z nejpůsobivějších kousků Derisovy kariéry) s krásnou kytarovou vyhrávkou, akční „Condemnation“ s dynamicky uštěkaný refrénem a pichlavým kytarovým sólem, dojemně něžná „Someday I Sail“…, vybrali byste úplně jinou reprezentativní kolekci? Vůbec se tomu nedivím, protože když se vyrovnáte s tou dramatickou změnou, kterou „Games People Play“ přineslo, dost možná se můžeme bavit o jedné z nejlepších desek Pink Cream 69.
Trochu potměšile se vnucuje myšlenka, zda ta dávná teorie o důležitosti třetího alba nečerpala něco málo z příběhu Pink Cream 69. Jenže i když tohle album znamenalo pro Pink Cream 69 skutečně obrovský krok vpřed (nebo do jiného směru, pokud patříte k uctívačům prvních dvou desek), účinek mělo asi přesně opačný, než si kluci představovali. O tom, jak se to vlastně v kapele následně semlelo, se vyjadřovaly obě zainteresované strany pochopitelně trochu jinak - ti v řadách Pink Cream zůstavší mluvili o problémech, které již při tvorbě alba měl Andi Deris kvůli experimentování a novému směru, sám zpěvák mluvil o nečekané a spontánní nabídce, kterou dostal v průběhu jednoho mejdanu (je fakt, že lano od Helloween se neodmítá a že nešlo o nějaký rozmar, svědčí Andiho působení v této německé legendě do dnešních dnů), nicméně tuhle novinku svým bývalým parťákům docela dlouho tajil a ke zbytku kapely se údajně oficiálně dostala až v době, kdy měl Deris již nazpívané své party na „Master Of The Rings“. A i když Pink Cream 69 přišli s další deskou již necelé dva roky po vydání „Games People Play“, Derisův odchod naplno odstartoval dobu temna a tápání, po svém třetím albu se Pink Cream 69 řítili vstříc největšímu karambolu ve své historii.
|
