Je to neuvěřitelné, ale Philu Lynottovi by bylo letos už sedmdesát. Jenže ty největší legendy umírají mladé a Lynott tou legendou bezesporu byl. I když se jí stal hlavně po své předčasné smrti, jen pár dnů po Novém roce 1986. Jeho odkaz je dnes neoddiskutovatelný a to kvantum hudby, které po sobě zanechal, nese specifický cejch, i po letech jsou jeho hity hrané, klaní se k nim další generace mladších hudebníků a Lynott sám je ve svém rodném Irsku citován jako jeden z největších hudebníků v novodobých dějinách. Léta ústrků, kdy se střetával s nevraživostí kvůli svému napůl černošskému původu, ale i s nedostatečným pochopením své hudby, jsou dávno zapomenuta. Lynottova velká socha na jedné z ulic Dublinu hovoří za vše…
Příběh Lynottova milovaného dítěte Thin Lizzy se začal psát v jeho dvaceti letech. Phil si prošel různými formacemi, aby se nakonec potkal s Ericem Bellem, svérázným kytaristou, milujícím kytarovou psychedelii a blues šedesátých let, a razantním hardrockovým bubeníkem Brianem Downeyem. V tu chvíli byl položen prazáklad Thin Lizzy (údajně si začínající formace vysloužila posměšky za „neskutečně blbý“ název) a i když tehdejší tvář neměla nic moc společného se žhavým hardrockovým vyzněním druhé poloviny sedmdesátých let, už na samém počátku byla Lynottova poetika jasným vodícím prvkem k vrcholným dílům.
Klasická štrapáce po hospodách a zaplivaných sálech se nakonec vyplatila a vyústila ve smlouvu se společností Decca. Ta sice nebyla žádnou velkou rybou, ale kapele, které v jejích začátcích nikdo nevěřil, musel být i tento kontrakt dost dobrý. První lednový týden roku 1971 byl proto zasvěcen nahrávání debutového alba, které se nikdy nemělo stát klasikou žánru, ani bůhvíjak skvělou nahrávkou, ale pro kapelu a hlavně Lynotta samotného to byla velmi důležitá deska. Dokázala se totiž (sice ještě trochu křečovitě a těžkopádně) odlišit od konkurence a to především Lynottovým specifickým projevem, kde bylo možné registrovat silný irský akcent a jeho vypravěčský talent.
V kontextu tvorby Thin Lizzy je debutová deska tak trochu opomíjena (stejně jako obě následující alba s Ericem Bellem), protože pro vrcholné období kapely nemá prakticky žádný význam, ale upírat jí její kouzlo by bylo dost nespravedlivé. Nachází se na ní totiž silné momenty. Mezi ty vrcholné patří samotný úvod „The Friendly Ranger At Clontarf Castle“, kde se Lynott hned v úvodu pasuje do role trubadůra, který posluchače vtáhne do děje, a i když skladba samotná pak nepokračuje v grandiózním duchu, samotný začátek má velkou sílu. Není to žádný hit, ale ty se na této desce tak jako tak neobjevují.
Pokud budeme chtít mluvit o skutečně silných skladbách (v kontextu této nahrávky), je nutné zmínit „Look What The Wind Blew In“ s tvrdým a až nervním kytarovým riffem, který Bell seká přesně do Lynottova frázování. Tato skladba pak plynule přejde do vrcholného čísla „Eire“, což je sladkobolná skladba, jež má v sobě irského ducha, ale znovu i silné Bellovo bluesové cítění. Škoda jen, že skladba je ve výtečném kytarovém sóle stažena do fade outu a proto působí její konec trochu nedokončeně. Druhým vrcholem desky je nostalgická „Saga Of The Ageing Orphan“, kde je už slyšet precizní souhra mezi Bellovou kytarou a Lynottovým cítěním pro specifickou melodiku. Rockovými historiky je pak ceněná i závěrečná šestiminutovka „Remembering“, která je důležitá hlavně tím, že kapela v ní dokázala umně střídat jemnější plochy s dravějšími hardrockovými prvky, což bylo pro další směřování Thin Lizzy rovněž důležité.
I když nelze tuto desku porovnávat s díly od Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath či Uriah Heep, která v té době vycházela, je jasné, že pro svéráznou irskou trojici připravilo toto album živnou půdu. I když Lynott o nahrávce vždy tvrdil, že byla spíchnutá horkou jehlou a ostrovní hitparády jí okázale ignorovaly, fanoušci se už začínali objevovat. Kapela vyjela na turné, což jí stmelilo a dalo sílu do další práce. Necelý půl rok po debutu pak vyšlo EP „New Day“, které obsahovalo velmi silnou skladbu „Dublin“, ve které Lynott ukázal, kde leží jeho skutečná síla. Ne ve vodách blues a psychedelie, ale v jeho neokopírovatelné melodice a svérázném popisu příběhů z jeho vlastního života.
|
