Ta sestava vypadala hodně lákavě. Za jedny peníze dostat koncert dvou obrovských legend Whitesnake a Def Leppard, to nemohlo zůstat bez povšimnutí a proto cesta v rozpálené pondělní odpoledne do hlavního města byla jasná. Halilo jí sice trochu pochyb, jelikož hlavní hvězdy večera, britští Def Leppard, v tomto tisíciletí jako kdyby nemohli navázat na slavnou éru a vydávaná alba jsou už jen odleskem někdejší slávy. Na druhou stranu Whitesnake mají aktuálně na kontě výtečné nové album „Flesh & Blood“, ovšem stín pochybnosti zase ležel na dlouholetých vokálních problémech Davida Coverdalea, který už před osmi lety, kdy Whitesnake hráli v Praze s Judas Priest, prostě nedokázal interpretovat slavné hity s někdejší grácií a silou. Ale což, všechno tentokrát mohlo být jinak.
Pražská O2 Aréna je odporné místo, připomínající kriminál, kde nemůžete vůbec nic. Opět „nezklamala“ organizace, takže v době, kdy začali hrát Whitesnake, byla ještě dobrá třetina lidí před halou, protože se jen několika otevřenými vstupy prostě rychleji dovnitř dostat nemohla. Že se v O2 Aréně nemůže kouřit je známá věc, navíc byly před časem zrušeny i obě kuřárny, ale že si na plochu ani nemůžete odnést nic k pití, to už zavánělo velkou buzerací. Stejně jako když o přestávce mezi vystoupeními obou kapel docházelo k mnohým slovním (a i tak dost nevybíravým) potyčkám mezi mnohými návštěvníky a ochrankou, když si lidi prostě jen chtěli jít ven zapálit. I samotná ochranka kroutila nad takovým zákazem hlavou a padala slova o naprostém kreténismu majitelů či provozovatelů Arény... Ale co, pojďme raději k muzice, protože komentovat hnusnou bryndu (ve čtyřkách) za padesát, vydávající se za pivo, stejně nemá smysl.
Whitesnake odpálili set před osmou hodinou skladbou „Bad Boys“ z jejich nejslavnějšího alba „1987“ a hned v tu chvíli bylo jasné, že se nebude až tak úplně jednat o představovačku jejich nejnovější desky. Na tu došlo ještě po dvou starých hitech z roku 1983, jmenovitě „Slide It In“ a „Love Ain`t No Stranger“, když kapela nasadila první novinku „Hey You (You Make Me Rock)“. V tu chvíli se zdálo vše ještě docela v pořádku. Kapela hrála jako o život, oba kytaristé (Reb Beach a Joel Hoekstra) se střídali v sólování a Coverdale působil až nebývale svěže. Jistě, už v těchto písních bylo znát, že musí hojně využívat podpůrných vokálů, jak těch předtočených, tak zejména z hrdla Hoekstry a klávesisty Michela Luppiho.
Legendární zpěvák se ještě držel ve „Slow An` Easy“ a v druhé a poslední novince „Shut Up & Kiss Me“ před kterou si odpočinul při sólových partech obou kytaristů. Pak mělo přijít velké finále, jenž patřilo pouze hitům z desky „1987“. Jenže to se nakonec nekonalo. Zvuk, do té doby pouze lehce nadprůměrný, jako kdyby se ještě více zkazil a nakonec vypověděl službu i Coverdaleův hlas. „Is This Love“, „Give Me All Your Love“ a „Here I Go Again“ byly sice zahrány precizně, ale zpěvák se v nich už vyloženě trápil. Nechával zpívat své spoluhráče i publikum a sám spíše předváděl macho pózy známé z dávných videoklipů. Při uvádění posledních skladeb už spíše sýpal a chraptěl, aby pak totálně shořel v přídavkové „Still Of The Night“, kde nakonec úplně přesvědčivě nezněla ani slavná mezihra, kterou možná precizně zahraje jen její autor John Sykes. „Už jsem měla strach, že se tam rozkašle“, podotkla po konci skladby moje žena a ten postřeh zněl docela trefně. Koncert tak potvrdil, že Whitesnake stále šlapou jak namazaný stroj, ovšem Coverdale je už (stejně jako řada jeho vrstevníků, Iana Gillana nevyjímaje) jen stínem někdejší formy.
Playlist: Bad Boys, Slide It In, Love Ain`t No Stranger, Hey You (You Make Me Rock), Slow An` Easy, Guitar duel, Shut Up & Kiss Me, Drum Solo, Is This Love, Give Me All Your Love, Here I Go Again, Still Of The Night
Def Leppard předcházela zvěst, že přehrají celou svou slavnou „Hysterii“ z roku 1987, jak se tomu stalo na minulých koncertech. K tomu nakonec nedošlo, přestože věci z „Hysterie“ tvořily páteř celého vystoupení, když došlo na šest kousků. Někdo sice mohl litoval, že naživo neslyšel „Women“, „Gods Of War“ nebo „Love And Affection“, ale i tak nakonec se setlistem mohla panovat všeobecná spokojenost. Začínalo se s „Rocket“, což sice nebyl úplně ideálně zvolený otvírák, ale už z něj bylo jasné, že zvuk se oproti Whitesnake vyčistil téměř k dokonalosti a kytary Phila Collena a Viviana Campbella duněly celou O2 Arénou takovou intenzitou, že by z toho statik rozhodně neměl velkou radost.
Def Leppard pokračovali ve velkém stylu a když po legendární „Animal“ zazněl exkurz do minulosti v podobě skladby „Let It Go“ z alba „High N`Dry“ z roku 1981, následovaný „Foolin`” z o dva roky mladší „Pyromania“, bylo jasné, že kapela bude těžit zejména ze své nejslavnější éry, z osmdesátých let. Když totiž pomineme připomínku posledního (čtyři roky starého) bezejmenného alba v podobě singlu „Man Enough“, nabídla londýnská pětice jen čtyři další věci z jiného časového období a to stadiónovou hymnu „Let`s Get Rocked“ z desky „Adrenalize“, balady „When Love And Hate Collide“ z výběrového alba „Vault“ (1995) a „Two Steps Behind“ z nahrávky „Retro Active“ a coververzi od Davida Essexe „Rock On“ (původně vyšla na albu předělávek „Yeah“ v roce 2006). Tu uvedl basista Rick Savage, model všech hairmetalových salónů, kterého zpěvák Joe Elliott představil jako „svého kámoše, se kterým to táhne už čtyřicet let“.
Koncert začal gradovat baladickou „Love Bites“, kde Def Leppard použili působivou laserovou show, aby se pak znovu sáhlo k desce „High N`Dry“ a to konkrétně pro výbornou „Bringin` On A Heartbreak“ a překvapivě i instrumentálku „Switch 625“, která nejenže poskytla Elliottovi prostor pro regeneraci hlasivek, ale zároveň připomněla, že Def Leppard skutečně vzešli z Nové vlny britského heavy metalu. Prostor pochopitelně pak dostal i jednoruký bubeník Rick Allen, jenž předvedl dechberoucí sólo, které publikum ocenilo největším aplausem celého večera.
Závěr koncertu se pak nesl už výhradně ve znamení dvou nejslavnějších alb - „Hysteria“ a „Pyromania“. Z obou desek zazněly čtyři povinné položky, bez kterých by koncert Def leppard nikdy nemohl být úplný. Titulní věc z „Hysteria“ z toho vyšla nakonec nejhůř. Předělané aranže z úvodu skladby až tak úplně nezafungovaly a nervní sólo Stevea Clarka (toho kapela během skladby připomněla fotkami na plátně za bicí soupravou) Vivian Campbell změnil tak, že dokonce znělo trochu nepatřičně. V „Pour Some Sugar On Me“ bylo už všechno v pořádku a po ní se Def Leppard vytratili z pódia. Řada návštěvníků (pravděpodobně věci neznalých) to brala jako signál k odchodu, ovšem hra na přídavek netrvala dlouho. „Rock Of Ages“ nás zase přenesla na začátek osmdesátých let, když pak celá show vyvrcholila v legendární „Photograph“, tedy ve skladbě, s kterou Def Leppard dobyli Ameriku. Jen Joe Elliott mohl trochu litovat, že si tenkrát vokální linky napsal tak vysoko, protože bylo vidět, že byl rád, že se skladbou prokousal se ctí. Souboj obou vokalistů tak vyhrál on. I když nikdy (v porovnání s Coverdalem) nebyl velkým rockovým hlasem, dnes stále ještě dává potřebné pasáže s přehledem.
Obě kapely tedy vlastně předvedly to, co se čekalo, obě vsadily na své největší hity. „Slyšel jsem od nich to, co jsem chtěl. Já jsem spokojenej,“ řekl jeden z návštěvníků během cesty autobusem zpátky do Plzně. Def Leppard potvrdili svůj status velké rockové kapely, která dokáže zahrát výborný, místy až strhující koncert. Whitesnake zase dokázali ustát postavení legendy, na které si ale bohužel už zub času vybírá svou daň.
Playlist: Rocket, Animal, Let It Go, Foolin`, When Love And Hate Collide, Let`s Get Rocked, Armageddon It, Rock On, Two Steps Behind, Man Enough, Love Bites, Bringin` On A Heartbreak, Switch 625, Hysteria, Pour Some Sugar On Me, Rock Of Ages, Photograph
|
