Někteří označují novinku „We Are One“, na které družina Udo Dirkschneidera spolupracovala s německým armádním orchestrem Das Musikkorps des Bundeswehr za jedno z nejambicióznějších děl, do kterého se Udo kdy pustil. Nahrává tomu fakt, že Udův našlapaný styl muziky ke spojení s armádou v podstatě vybízí, skutečnost, že tahle kooperace přilákala Udovy bývalé spoluhráče z Accept Stefana Kaufmanna a Petera Baltese, i textová témata skladeb, ve kterých se rozsáhlý ansámbl pouští do aktuálních problémů lidstva. Neobvyklý by měl být i způsob vzniku nahrávky, na níž aktivně spolupracovali skladatelé orchestru, jehož úloha by však měla jen podtrhnout metalovou sílu kapely. Jenže zrovna to se až tak úplně neděje a orchestr celkem systematicky tlumí přesně to, co dělá Uda Udem.
Jakýmsi měřítkem toho, na čem by „We Are One“ mohlo stát (z pohledu tradičního příznivce kapely Udo a nemilovníka lehce umělých orchestrálních vkladů), jsou skladby, které i v téhle podobě vyvolávají chuť poslechnout si je v ostré kovové palbě. „Love And Sin“, navolněná flétnou, s výbornou kytarovou harmonií, typicky řezavým Udovým štěkáním a melodickým sklouznutím v podobě jemného sboru, dokonalá „Mother Earth“ s výrazným sloganem i silným poselstvím, představující nejsilnější záchytný bod na albu, trošku klišovitá vláčnější „Neon Diamond“, o jejíž melodii jste se v historii Udo už mohli důvěrně otřít, kde vokální spolupráce s Manuelou Markewitz je tak přítulně příjemná, až má něco do sebe, či kvaltovka „We Strike Back“, které by přece jen slušela důraznější pointa. Na straně druhé funky rapování v „Here We Go Again“, vstupenka na estrádu Ein Kessel Buntes v titulní „We Are One“, baladická zastávka v cukrárně „Children Of The World“, pozvání na vojenskou přehlídku „Future Is The Reason Why“, která se po otřesném úvodu přece jen příjemně rozšlape, či tři bezkrevné instrumentálky prozrazují, že Udo, navlečení do uniforem vojenského orchestru, sice spolehlivě udrží krok, ale že by na tuhle notu mašírovali zrovna přesvědčivě a přitažlivě, se říci nedá...
To, za co jsem pana Dirkschenidera už řadu let velebil, totiž, že je metalovou jistotou, která přesně naplní to, co se od ní očekává, se na „We Are One“ podařilo celkem solidně rozmontovat. Udo ani zdaleka nepřipraví Járu Cimrmana o primát v hledání slepých uliček, protože na novém albu (budete-li chtít) i toho „svého“ Uda spolehlivě najdete. Jen ta hodina a čtvrt spíš kompromisu z obou stran než podnětného podmalovávání je porcí, která mohla fungovat v omezeném množství, ale v téhle dávce se prostě dřív nebo později rozmělní. Zázrak se nekoná…
|
