Je to už sedmdvacet let, co Ritchie Blackmore není členem Deep Purple. Přesto se najde mnoho fanoušků této britské hardrockové legendy, kteří se s jeho odchodem dodnes nesmířili a nová alba kapely odmítají už jen z podstaty, že na nich tento kytarista nehraje. Proč ale plakat nad dávno rozlitým mlékem? Proto, že Blackmore natočil s Deep Purple jejich nejlepší alba? Že on vymyslel dnes už naprosto profláklý riff „Smoke On The Water“? Dokonce se objevují sem tam hlasy, volající po návratu tohoto hráče do řad Deep Purple. Bylo by to k něčemu dobré? Pomohlo by to kapele, která na tom není vůbec zle, o čemž svědčí slušné novinkové album „Whoosh!“? Přestože Steve Morse možná postrádá takové charisma, jakým disponuje Blackmore, je dnes pro Deep Purple pravděpodobně platnějším hráčem, než by byl sám Ritchie. Morse totiž vnesl do řad kapely kýženou pohodu a odlišný pohled na věc.

Desky, které Deep Purple vydávají v novém tisíciletí, možná už nejsou tak žhavé, energické a skvělé jako ty z období jejich největší slávy, ale on ani Blackmore není takový živel jako v minulosti. U části rockového publika se zdiskreditoval s Blackmore`s Night, kteří po zajímavém startu kariéry sklouzli k podivnému renesančně popovému balastu. Navíc je tu záležitost s Rainbow, které Blackmore s velkou pompou znovu v roce 2016 rozjel, aby je v současné době a po řadě řečí o novém albu udržoval v jakémsi umělém polospánku. Opětovné, i když nepředstavitelné spojení Deep Purple s Ritchiem Blackmorem by bylo kontraproduktivní pro obě strany. I když Ian Gillan dnes přiznává, že dávné hádky jsou pro něj už spíše jen úsměvné a malicherné, problémy podobných rozměrů nezmizí nikdy úplně. Deep Purple jsou dnes hlavně partou spokojených tatíků, kteří si na nic nehrají a od světa vlastně už nic nechtějí. Ani poplácávání po ramenou, ani Ritchie Blackmorea. Proto i ti nejzarputilejší zastánci návratu legendárního Richarda by měli vzít na vědomí staré přísloví „žij a nech žít...“

Pepsi Stone, 14. 8. 2020