Italští Hell In The Club už popáté rozpoutávají v klubu žhavé peklo. A kdyby tomu doba přála, věřím, že by ho dokázali rozpoutat i na kdejakém stadionu. Může za to fakt, že si jedou stále to svoje - v základu se drží už léta prověřených postupů melodického hard rocku, A.O.R. a glam metalu, fungují jim nejen vzletné melodické refrény, ale i o něco syrovější motivy, na každé desce namíchávají náladově poměrně pestrý koktejl, nebojí se nahlédnout za mantinely žánru, a hlavně to dělají s nadhledem, lehkostí a zápalem.
Už popáté přichází Hell In The Club s kolekcí, která spolehlivě pobaví na jakékoliv párty a zároveň nabídne spoustu zajímavostí při soustředěném poslechu. Tím, že je „Hell Of Fame“ skutečně celkem snadno odhadnutelná deska, netroufnu si ji (coby celek) označit jako vrchol dvanáctiletého snažení kapely, ale v jednotlivostech (tedy v úvodní a závěrečné skladbě) Hell In The Club poslali přihlášku do „Pekla slávy“ dokonalou.
|
Dnes je 2.7.2025, svátek má Patricie
|
| HELL IN THE CLUB - Hell Of Fame |
|
Savapip  |
|
Když se na to díváme zpětně, nebyla nová hairmetalová vlna, která největší popularity dosáhla tak před osmi, deseti lety, vlastně v ničem moc přínosná. Vygenerovala řadu slušných kapel jako Crashdïet, Reckless Love nebo Crazy Lixx, z nichž se jako největší trvalka ukázali poslední jmenovaní, ale ten vliv, to vzrušení, také představovala původní vlna z osmdesátých let, to všechno bylo dávno pryč. Vznikala sice kvalitní hudba, ale ta nemohla dosáhnout takového postavení, které si kdysi vydobyli Mötley Crüe, Poison, Guns N`Roses nebo Ratt. Dnes je nová vlna už pryč a dá se říct, že přežily jen ty kapely, co dokázaly vuyžít šance a v příhodnější době si nasbíraly potřebný počet fanoušků, Patří k nim i italští Hell In The Club. Ti se sice vždy vezli ve vleku za zmíněnými skandinávskými formacemi, ale přesto se jim podařilo dosáhnout (alespoň v provinčních italských podmínkách) vcelku slušného úspěchu.
Proto Hell In The Cluib prožili dobrou dekádu, kdy je neparalyzovaly personální změny (jediná se uskutečnila na postu bubeníka) a jejich alba byla příznivci žánru přijímána vesměs slušně. Nikdy nenatočili žádnou bombu, ale ukázali, že od průměrného debutu „Let The Games Begin“ má kvalita jejich děl vzestupnou tendenci. Vždycky patřili spíše mezi stylové dělníky než za velké hitmakery, když předkládali hudbu se sem tam pěkně vylouhovanými nápady. Tedy žádní noví Mötley Crüe, jak by si určitě Hell In The Club přáli. Jejich dosud nejlepší albem byla čtyři roky stará „Shadow Of The Monster“, kde se tito Italové konečně vypracovali ve slušnou kapelu, která má živelnou show a skladby, které sice splňují stylová klišé, ovšem už se dají dobře poslouchat. Minulá „See You On The Dark Side“ sice představovala menší vydechnutí, ale teď jsou ti Hell In The Club zpět s „Hell Of Fame“ a možná leckoho překvapí. Předkládají totiž svou nejlepší desku. Čert vem propagační slogany o nových hairmetalových hvězdách, protože tomu už nikdo nevěří. Ale i tak je „Hell On Fame“ dobrá a překvapivá deska. Ta překvapivost není v neotřelých hudebních nápadech, protože ty tady nejsou. Hell In The Club znovu vyzobávají ingredience od různých stylově příbuzných kapel, ale dělají to trochu lépe než na minulých albech. Tentokrát všechno dává větší smysl a kapela dokázala ze všech svých vlivů dát dohromady nápaditější skladby, v jistém slova smyslu i hity. Dokázali „Hell Of Fame“ prozářit, dát jí hvězdnější esprit a opatřit několika skutečně silnými skladbami. Mezi ně patři i po vlažném úvodu našlápnutý otvírák „We`ll Never Leave The Castle“, řízná „Here Today, Gone Tomorrow“, zpěvná „Last Of The Undying Kind“, závěrečná stadionovka „Lucifer`s Magic“ s výtečným kytarovým úvodem (ten lehce evokuje instrumentální intro „12 klíčů“ ze sólové prvotiny Aleše Brichty „Růže pro Algernon“) a nakonec i balada „Lullaby For An Angel“. Ta nemá sílu podobně laděných věcí typu „Every Rose Has Its Thorns“ (Poison) nebo „Love Is On The Way“ (Saigon Kick), ale na současné poměry a formu Hell In The Club je velice slušná. Problém tohoto alba a celkově i celé diskografie těchto Italů spočívá spíše v tom, že z řady skladeb máte pocit, že už jste někde ten nebo onen moment slyšeli. Proto ve „Worst Case Scenario“ na vás při úvodním popěvku vypadne řada německých kapel, Bonfire počínaje a dokonce Helloween ( v jejich rozverných chvilkách) konče. „Mr. Grounch“ zase až nepokrytě kopíruje staré Skid Row, včetně zpěvu Davidea Morase, který se až moc cpe do výrazu Sebastiana Bacha nebo „No Room In Hell“, kdy baskytarový začátek nestydatě vykrádá „Get The Funk Out“ od Extreme. Ale to byl problém Hell In The Club od začátku jejich kariéry a je trochu nespravedlivé jim to vyčítat u pátého alba. Jen podobné momenty snižují kredit kapely. Dalo by se sice namítnout, že dnes krade každý, ale Hell In The Club to v určitých pasážích dělají tak okatě, že si toho prostě nejde nevšimnout. U soudu je ale za to jen těžko někdo bude popotahovat jako Jimmyho Page… Kapely typu Crazy Lixx, které se už zařadily mezi klasicky hairmetalového žánru, Hell In The Club ani na „Hell Of Fame“ nedohoní, přestože předkládají svou pravděpodobně nejlepší desku. Jsou na ní přesvědčivější než v minulosti, ukazují, že mají v sobě slušný potenciál (když už jsou s původností na štíru) být dobrou kapelou žánru. Uvidíme, zda s tím něco udělají na dalším počinu, protože čas jim začíná utíkat. |
| Pepsi Stone 7/10 |
www.hellintheclub.com
|
| Vydáno: 15.09.2020 Přečteno: 3715x |
počet příspěvků: 1
| Titulek: | Příspěvek: | Datum: | Jméno: |
| - | Celkem příjemné... | 18. 09. 2020 9:21 | Petronius |