30.10.2020
THE SMASHING PUMPKINS
Známý megaloman Billy Corgan odtajnil plány kapely na ..více

30.10.2020
OLYMPIC
Tuzemská rocková legenda, která bude slavit šedesát let ..více

30.10.2020
DMC AND THE HELLRAISERS
Se singlem "Monster" se v příštích dnech přihlásí ..více

30.10.2020
LOVE & DEATH
I když už je dnes kytarista Brian "Head" Welch opět ..více

30.10.2020
RICH KID EXPRESS
Americká hardrocková formace kolem kytaristy Roba ..více

30.10.2020
WYTCH HAZEL
S novým kytaristou Andym Shackletonem se hlásí o slovo ..více






SKELETOON - Nemesis
Konečně to někdo pochopil. :-)) ..

SKELETOON - Nemesis
Odpouštím Foolerovi výšky, to album je skvěl ..

SIX FEET UNDER - Nightmares Of The Decomposed
Ten VTIP MESIACA v Sparku som čital aj ja a veru ..

PARADISE LOST - Icon
True beliew je jednoznačně nejlepší věc. Poku ..

PARADISE LOST - Icon
Veledílo! Nadčasový skvost! ..

SIX FEET UNDER - Nightmares Of The Decomposed
Já na tohle četl je jednu recenzi a to ve Sparku ..

PARADISE LOST - Icon
Co si budeme povídat - Icon, Draconian Times a On ..

SIX FEET UNDER - Nightmares Of The Decomposed
Albumy ako Undead, Unborn by som VOBEC nezatracova ..

PARADISE LOST - Icon
Ne nadarmo mi už několik let visí plakát s ob ..

MANTICORA - The Black Circus Pt.2 - Disclosure
Ano, part 1 je na tom o něco lépe.Za mě 9/10. ..




Za poslední měsíc:
FISH - Weltschmerz
1379x

BON JOVI - 2020
1369x

PARADISE LOST - Icon
1242x

Jan Skleník SKLENÁŘ (S.P.S.) - Když dřív stál koncert za hovno, řekli to rovnou, teď si to přečteš na facebooku
1221x

SIX FEET UNDER - Nightmares Of The Decomposed
1215x

BLUE ÖYSTER CULT - The Symbol Remains
1039x





článků celkem: 7941
recenzí: 6531
reportů: 573
rozhovorů: 441













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


HELL IN THE CLUB - Hell Of Fame

Italští Hell In The Club už popáté rozpoutávají v klubu žhavé peklo. A kdyby tomu doba přála, věřím, že by ho dokázali rozpoutat i na kdejakém stadionu. Může za to fakt, že si jedou stále to svoje - v základu se drží už léta prověřených postupů melodického hard rocku, A.O.R. a glam metalu, fungují jim nejen vzletné melodické refrény, ale i o něco syrovější motivy, na každé desce namíchávají náladově poměrně pestrý koktejl, nebojí se nahlédnout za mantinely žánru, a hlavně to dělají s nadhledem, lehkostí a zápalem.

Novinka s důvtipným názvem „Hell Of Fame“ proto v podstatě přesně naplňuje to, co se od Hell In The Club dá čekat. Desku nabitou chytlavými písněmi, které vás rozpaří, roztančí, rozezpívá a vytřese ve svěžím rockovém rytmu. Prim v téhle nespoutané živočišnosti hraje úvodní energická rockovka „We`ll Never Leave The Castle“ s ohromně chytlavým refrénem, žadonícím o davové rozezpívání, navzdory svému názvu lze do této kategorie bez váhání zařadit modernější a lehce potemnělou „Nostalgii“ s ohromně svěžím nápěvem a zabijácky dramatickým klávesovým motivem, houpavě syrovější „No Room In Hell“ s přitažlivým vrstvením hlasů a vyřvávatelným refrénem, či hladivou baladu „Lullaby For An Angel“, která je ztělesním pocitu, proplétajícím se téměř celým albem – těch zdrojů, které vám skladba připomene, se dá najít celá řada, ale díky tomu, že Hell In The Club nechybí osobitost, suverenita a vyzrálost, lze jim strašně snadno odpustit, že vlastně „jen“ kultivují už dávno objevené. Personální složení kapely není pro fanoušky určitě už dávno žádným tajemstvím, ale snad poprvé v celé diskografii se v závěrečné „Lucifer`s Magic“ (v níž se kapela drží pravidla to nejlepší nakonec) Hell In The Club přiblížili melodice domovských Elvenking vokalisty Davea natolik, že tahle vazba je přímo hmatatelná. Zdůraznit je třeba fakt, že Daveově dominanci na albu velice zdatně sekunduje Piccova sólová kytara, jež v řadě skladeb dostává velmi výrazný (a velmi dobře využitý) prostor.

Už popáté přichází Hell In The Club s kolekcí, která spolehlivě pobaví na jakékoliv párty a zároveň nabídne spoustu zajímavostí při soustředěném poslechu. Tím, že je „Hell Of Fame“ skutečně celkem snadno odhadnutelná deska, netroufnu si ji (coby celek) označit jako vrchol dvanáctiletého snažení kapely, ale v jednotlivostech (tedy v úvodní a závěrečné skladbě) Hell In The Club poslali přihlášku do „Pekla slávy“ dokonalou.

Savapip             

Když se na to díváme zpětně, nebyla nová hairmetalová vlna, která největší popularity dosáhla tak před osmi, deseti lety, vlastně v ničem moc přínosná. Vygenerovala řadu slušných kapel jako Crashdïet, Reckless Love nebo Crazy Lixx, z nichž se jako největší trvalka ukázali poslední jmenovaní, ale ten vliv, to vzrušení, také představovala původní vlna z osmdesátých let, to všechno bylo dávno pryč. Vznikala sice kvalitní hudba, ale ta nemohla dosáhnout takového postavení, které si kdysi vydobyli Mötley Crüe, Poison, Guns N`Roses nebo Ratt. Dnes je nová vlna už pryč a dá se říct, že přežily jen ty kapely, co dokázaly vuyžít šance a v příhodnější době si nasbíraly potřebný počet fanoušků, Patří k nim i italští Hell In The Club. Ti se sice vždy vezli ve vleku za zmíněnými skandinávskými formacemi, ale přesto se jim podařilo dosáhnout (alespoň v provinčních italských podmínkách) vcelku slušného úspěchu.

Proto Hell In The Cluib prožili dobrou dekádu, kdy je neparalyzovaly personální změny (jediná se uskutečnila na postu bubeníka) a jejich alba byla příznivci žánru přijímána vesměs slušně. Nikdy nenatočili žádnou bombu, ale ukázali, že od průměrného debutu „Let The Games Begin“ má kvalita jejich děl vzestupnou tendenci. Vždycky patřili spíše mezi stylové dělníky než za velké hitmakery, když předkládali hudbu se sem tam pěkně vylouhovanými nápady. Tedy žádní noví Mötley Crüe, jak by si určitě Hell In The Club přáli. Jejich dosud nejlepší albem byla čtyři roky stará „Shadow Of The Monster“, kde se tito Italové konečně vypracovali ve slušnou kapelu, která má živelnou show a skladby, které sice splňují stylová klišé, ovšem už se dají dobře poslouchat. Minulá „See You On The Dark Side“ sice představovala menší vydechnutí, ale teď jsou ti Hell In The Club zpět s „Hell Of Fame“ a možná leckoho překvapí. Předkládají totiž svou nejlepší desku.

Čert vem propagační slogany o nových hairmetalových hvězdách, protože tomu už nikdo nevěří. Ale i tak je „Hell On Fame“ dobrá a překvapivá deska. Ta překvapivost není v neotřelých hudebních nápadech, protože ty tady nejsou. Hell In The Club znovu vyzobávají ingredience od různých stylově příbuzných kapel, ale dělají to trochu lépe než na minulých albech. Tentokrát všechno dává větší smysl a kapela dokázala ze všech svých vlivů dát dohromady nápaditější skladby, v jistém slova smyslu i hity. Dokázali „Hell Of Fame“ prozářit, dát jí hvězdnější esprit a opatřit několika skutečně silnými skladbami. Mezi ně patři i po vlažném úvodu našlápnutý otvírák „We`ll Never Leave The Castle“, řízná „Here Today, Gone Tomorrow“, zpěvná „Last Of The Undying Kind“, závěrečná stadionovka „Lucifer`s Magic“ s výtečným kytarovým úvodem (ten lehce evokuje instrumentální intro „12 klíčů“ ze sólové prvotiny Aleše Brichty „Růže pro Algernon“) a nakonec i balada „Lullaby For An Angel“. Ta nemá sílu podobně laděných věcí typu „Every Rose Has Its Thorns“ (Poison) nebo „Love Is On The Way“ (Saigon Kick), ale na současné poměry a formu Hell In The Club je velice slušná.

Problém tohoto alba a celkově i celé diskografie těchto Italů spočívá spíše v tom, že z řady skladeb máte pocit, že už jste někde ten nebo onen moment slyšeli. Proto ve „Worst Case Scenario“ na vás při úvodním popěvku vypadne řada německých kapel, Bonfire počínaje a dokonce Helloween ( v jejich rozverných chvilkách) konče. „Mr. Grounch“ zase až nepokrytě kopíruje staré Skid Row, včetně zpěvu Davidea Morase, který se až moc cpe do výrazu Sebastiana Bacha nebo „No Room In Hell“, kdy baskytarový začátek nestydatě vykrádá „Get The Funk Out“ od Extreme. Ale to byl problém Hell In The Club od začátku jejich kariéry a je trochu nespravedlivé jim to vyčítat u pátého alba. Jen podobné momenty snižují kredit kapely. Dalo by se sice namítnout, že dnes krade každý, ale Hell In The Club to v určitých pasážích dělají tak okatě, že si toho prostě nejde nevšimnout. U soudu je ale za to jen těžko někdo bude popotahovat jako Jimmyho Page…

Kapely typu Crazy Lixx, které se už zařadily mezi klasicky hairmetalového žánru, Hell In The Club ani na „Hell Of Fame“ nedohoní, přestože předkládají svou pravděpodobně nejlepší desku. Jsou na ní přesvědčivější než v minulosti, ukazují, že mají v sobě slušný potenciál (když už jsou s původností na štíru) být dobrou kapelou žánru. Uvidíme, zda s tím něco udělají na dalším počinu, protože čas jim začíná utíkat.



Pepsi Stone 7/10

www.hellintheclub.com

YouTube ukázka - We`ll Never Leave The Castle

Seznam skladeb:
1. We`ll Never Leave The Castle
2. Worst Case Scenario
3. Here Today, Gone Tomorrow
4. Joker
5. Last Of An Undying Kind
6. Nostalgia
7. Lullaby For An Angel
8. Mr. Grouch
9. No Room In Hell
10. Tokyo Lights
11. Lucifer`s Magic

Sestava:
Davide Moras - zpěv
Andrea Picco Piccardi - kytara
Andrea Andre Buratto - baskytara
Marco Lazzarini - bicí

Rok vydání: 2020
Čas: 44:13
Label: Frontiers Music
Země: Itálie

Diskografie:
2011 – Let The Games Begin
2014 – Devil On My Shoulder
2016 – Shadow Of The Monster
2017 – See You On The Dark Side
2020 - Hell Of Fame

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 15.09.2020
Přečteno: 787x




počet příspěvků: 1

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
-Celkem příjemné...18. 09. 2020 9:21 Petronius


 
Metalforever.info © 2006 - 2020     RSS - články

stránka byla načtena za 0.54419 sekund.