I bez jakýchkoliv politických konotací byl Orlík fenoménem své doby. Fungoval pouze tři roky a jeho hudební složka působila spíše úsměvným dojmem, přesto jsou obě jeho alba dodnes živá a to nejen u příznivců krajní pravice. Oba jeho tehdejší tvůrčí mozky – Daniel Landa i David Matásek – se můžou ohánět naivní pubertou, nezkušeností, omámením z pivního moku a čímkoliv jiným, ale minulost vrátit nemůžou. Ta byla mezi lety 1988 až 1991 skutečně divoká a jejich Orlík se pro obrovskou řadu mladých lidí v Československu stal synonymem rebelie, vzdoru proti pravidlům společnosti, „dvojího metru“, braného na určité lidi (rozhodně se na tomto místě nebudeme bavit o leckdy vyfabulované rasové nesnášenlivosti kapely), a nakonec i postupného utahování opasků společnosti a konce euforie porevolučních časů. Pojďme si tuto krátkou, leč v paměti stále hodně živou kariéru připomenout, protože Orlík byl v drtivé většině případů hlavně o humoru. A ten je na letošního Silvestra zapotřebí…
Nejvíce je tato kapela spojována se jménem zpěváka Daniela Landy, který byl členem hardcorové kapely F.A.S. (Fatální alkoholový syndrom), jež zejména pod jeho vlivem opustila prvotní znění ovlivněné kapelami jako Dead Kennedys a přeorientovala se na oi/punkovou hudbu, čímž se stala v tuzemsku jedním z průkopníků tohoto stylu. Ještě v dobách F.A.S. se Landa potkává s populárním hercem Davidem Matáskem, který si na televizní obrazovce udělal jméno jako mladý Kendy z filmů Dušana Kleina o Básnících, co neztrácejí iluze, a brzy po tomto setkání se F.A.S. definitivně přejmenovávají podle oblíbené pražské vinárny na Orlík. Změnu doznala i sestava, v níž původního kytaristu Petra Štěpánka nahradil právě Matásek, basista Šimon Budský byl vyměněn za Jakuba „Blázna“ Malečka a nakonec kapelu kvůli hraní ve stále populárnějších formacích Plexis a Wanastovi Vjecy opustil i bubeník Adolf Vitáček. Toho nahradil Jan Limburský a budoucí fenomén byl na světě.
„Já jsem vždycky chtěl kapelu a zároveň jsem měl pocit, že je nutné se sebou a se společností něco udělat. A přišlo mi, že Orlík je docela dobrý kopanec,“ charakterizoval začátky kapely David Matásek v jednom z mála rozhovorů, které na toto téma postupem let poskytl. Přestože v začátcích Orlíku vstoupil kromě Matáska do světa filmu i Landa, když přispěl nezapomenutelnou rolí fotbalového chuligána do kultovního filmu „Proč?“, většinu času začala čtveřice věnovat právě hudbě. „Začalo to pár let před revolucí,“ pokračoval Matásek, „jezdili jsme po zakázaných akcích. Hrávali jsme s pankáčema na jednom pódiu úplně v pohodě.“ Nebýt sametové revoluce, zůstal by Orlík možná navždy v undergroundu a dnes, třicet let po předání mocenských vlivů v republice, by odkaz na něj nebudil takové vášně.
...teče nám v žilách stejná krev, teče nám v žilách a dlouho téct bude,
ať vám dlouho zní v uších náš zpěv, skinhead je tady, skinhead je všude,
skinhead, skinhead, bomber zelenej, těžký boty až nahoru zavázaný,
skinhead, skinhead je vyholenej a to není zakázaný,
teče nám v žilách stejná krev, chčijeme dokonce stejnou moč,
a lidi si stěžujou vyholenej zjev, lva chci nosit na prsou a dobře vím proč,
teče nám v žilách stejná krev, teče nám v žilách český pivo,
tvrdej buď i když se plazíš po čtyřech, pivo sem, pivo tam, ať je živo...
Ještě v dobách předrevolučních (konkrétně na jaře 1989) kapela pořídila první zvukový záznam svých skladeb, nazvaný „Demo Nulka“. To obsahuje osm skladeb, mezi kterými můžeme najít budoucí stálice „Čech“, „Bílá liga“, „Skinhead“ nebo „Perník“, ale i dvě nikde jinde už nevydané věci „Oi! Love Song“ a „Zakázaný kousky“. Demo má však mizerný zvuk, Landa je intonačně velice nejistý a hudební výkony všech zůčastněných jsou dost tristní, ovšem už zde se ukazuje, že Orlík bude provokovat, poukazovat na společenské problémy, burcovat vlastenectví, a při tom nezapomene ani na odlehčenou stránku věci. V undergroundových kruzích, bažících po všem novém, se „Demo Nulka“ stalo vyhledávaným materiálem a řady kapelních fanoušků se začaly raketovým tempem rozšiřovat
Sametová revoluce byla pro Orlík jako startovní výstřel. Kapela podepsala smlouvu s nově vzniklým vydavatelstvím Monitor EMI. To si bylo vědomé vyhladovělého porevolučního trhu a žene Orlík pod taktovkou tržního prostředí do studia. Musí se nahrávat rychle, doba letí kupředu závratnou rychlostí, zítra už může být pozdě… Na podzim 1990 už tak řadou obýváků a dětských pokojů burácí debutová deska „Oi!“, leckdy nazývaná „Miloš Frýba For President“. O tom, že způsobila pěkný poprask se ani není třeba bavit.
...bílej jezdec jede tmou, bílej meč má nad hlavou,
jede cvalem s touhou svou, jede smutnou Evropou,
prachem cest je pokrytej, nese svoje poselství,
pohled krví podlitej, jede sám to každej ví,
jeho kůň je unaven, paže s mečem znavená,
z černý noci už je den, mladá dívka zmámená,
podala mu vody pít, rytíř se jen usmívá,
v čistý zemi chtěl by žít, dní už mu moc nezbývá...
„Oi!/Miloš Frýba For President“ (1990)
Nahrávalo se v pekelné rychlosti a na albu je to znát. Orlík na něj umístil skladby, které už měl vyzkoušené z živých prezentací, ovšem nedostatek zkušeností, času a produkčního ošetření způsobil, že zvuková stránka debutu je jen o trochu lepší než „Demo Nulka“, že místy Landa znovu nepůsobí vokálně vůbec jistě a kytarová sóla Davida Matáska svou falešností až tahají za uši. Ovšem osmnáctka skladeb (pokud pomineme čtyřvteřinové outro „Pánové“) má jednoduché a skutečně zapamatovatelné melodie, které měly tu schopnost, že se zakously do uší posluchačů a ne a ne se pustit. Největší síla Orlíku však je v textech. Na debutu ještě Landa většinou opěvuje skinheadský způsob života („Skinhead“, „Euroskin“, „Oi! Oi! Oi!“, „Orlík“, „Noční kluby“ „Skinheadskej stát“), kde působí ještě trochu naivně, ale už vystrkuje růžky k ožehavějším tématům, bolístkám společnosti jako jsou drogy („Perník“), vypořádávání se s komunistickou minulostí („Zahrádka“), fašismus („Faschos“), nebo neskrývané vlastenectví („Čech“, „My proti nám“, „Vozová hradba“). Mezi tyto dva póly se vešly ještě zcela nekonfliktní a „odpočinkové“ songy typu „Viktorka Žižkov“ a „Pivečko“ a nakonec i úvodní „Álíb agil“, což byla pozpátku přezpívaná kapelní hymna „Bílá liga“. V roce 1990 se hrálo ještě trochu na korektnost…
Z alba se stává takřka přes noc obrovský hit. Orlík se posunuje z totálního undergroundu a zakázaných akcí do pozice mainstreamových hvězd (míněno v podmínkách postkomunistického Československa), najednou jim naslouchají desítky tisíc posluchačů. Ve společnosti ale kvůli nově nabyté svobodě (i vinou rozsáhlé prezidentské amnestie Václava Havla), začalo přituhovat. Najednou bylo vše povolené a lidé nevěděli, jak si s proklamovanou demokracií poradit. Začaly se objevovat pouliční bojůvky, tvrdící o sobě, že jsou skinheadi, ti ovšem neměli s původními ideály hnutí vůbec nic společného. Mlelo se to v pražských ulicích, kam se pravidelně vypravovaly zástupy novodobých „skins“ s cílem vzít právo do svých rukou a vypořádat se jak s odvěkými rivaly punkery, tak i jinými skupinami obyvatelstva. Do věci začal zasahovat nepokrytý rasismus a neofašistické prvky. Nejznámnější potyčkou mezi skinheads a příznivci hnutí Antifa, rekrutující se zejména z řad pankáčů, zůstává festival Branická žízeň, který se uskutečnil na pražském Výstavišti 30. května 1991. Do akce, která se změnila v regulérní bitvu, musela konečné slovo vnést policie. Do té atmosféry natočili Orlík druhou desku. „Na té už nebudou žádné schovávačky, žádné texty pozpátku. Všechno bude řečeno bez obalu,“ podokl k albu „Demise“ Daniel Landa.
...nic ve zlým proti turistům, když se sem chtěj podívat,
jenže není možný tady žít a taky pracovat,
co to bylo za ránu, kdo nám to sem z palmy spad,
černý oči, černý tělo, to neni můj kamarád,
bílá liga, bíla síla, bílá liga, bílá síla,
bílá liga je bílá, bílá, vyčisti si boty v nich je tvoje síla,
bílá síla mně zaslepila, černou duši mi vybělila,
morálku maj jinou, vychování taky,
jak mi nikdy nebudou, nevěř na zázraky,
A za křivý slovo to tě nožem pobodaj,
tak proč nám sem zabijáky posílaj?…
Demise (1991)
S „Demisí“ přišel konec. Členové kapely pozorovali zneklidněně rostoucí násilí v ulicích, kde se řada rabiátů hlásila k jejich hudbě a poslední kapkou byla právě Branická žízeň. Ovšem deska už byla hotová a mířila na trh. Po hudební stránce ukazuje mnohem vyspělejší Orlík, kapela si troufla i na pětiminutovou skladbu se změnami tempa („Dvojí metr“) a i zvukově se jedná o album daleko lepší než byl debut. Jak Landa sliboval, kapela skutečně přitvrdila. Nejen ve zvuku, ale hlavně v textech. Desku otevře kontroverzní skladba „Bílá liga“, kterou postupem dalších let označili různí aktivisté (zejména z levicové strany politického spektra) za nepokrytě rasistickou a jsou zde i dvě další společensky kritické, až politicky nekorektní skladby „Dvojí metr“ a „Teror“. I několik dalších věcí se dá považovat za útočnější, než bylo zvykem u debutu - například „Všem (co se nechaj utlačovat), „Boty“ nebo „S.O.S.“, ale jiné zase neskrývají humornou stránku kapely. Mezi ně patří „Dudy“, „Praděda“, „Zpráva pro tisk“, „Dokolečka“, „Skinhead (Tři sestry)“ či Landův popis současné skinheadské „soudržnosti“ „Prima večer“. Trochu mimo stojí (zejména hudebně) „Ty vole, Láďo“, kde kapela, popisující generační střet, postavila skladbu především na zvuku klavíru, což jen svědčí o tom, že se Orlík hudebně skutečně vyvíjel a bylo by zajímavé sledovat, kam by se posunul v dalších letech. O tom ale můžeme už jen spekulovat…
Československá televize tehdy vysílala pořad Hitparáda, kde představovala nejprodávanější alba za daný měsíc. Když se probíral moderátor Martin Hrdinka těmito deskami, ke kterým pouštěl vždy i příslušný klip, zdánlivě si na konci pořadu, kdy se měl vyhlásit vítěz, vystřílel všechny patrony. Zazněl Kabát, Kreyson, Lucie, Team, Karel Gott, Shalom. Všichni, o kterých se uvažovalo, že Hitparádu ten měsíc vyhrají. „První místo tentokrát získává kapela Orlík a jejich deska „Demise“," hlásil Hrdinka, "my si je však nepustíme, protože Orlík nenatočili žádný klip a právě oznámili rozpad.“ A bylo po všem...
...zastavil mě policajt, když do Prahy jsem autem jel,
ptal se co jsou skinheadi, že to nikdy neviděl,
tak jsem mu to vysvětlil a on mi ještě zamával,
druhej den pak, s holou hlavou,
před hospodou postával a chlastal...
dokolečka dokola, budou všichni dohola
budou všichni dohola, kolem.
pak jsem potkal metalistu, ukázal mu zrcátko,
a řek jsem mu slušel by ti bombr, hlava nakrátko,
za hodinu metalista od holiče s pleškou šel,
tak pěknýho skinheada už jsem dlouho neviděl a chlastal...
pak sem přijel domů, abych viděl svoje rodiče
a řek jsem jim, že by mohli navštíviti holiče
otec chudák, z toho šoku, úplně vyplešatěl
a pak si vzal kuchyňskej nůž a asi mě zabít chtěl
a chlastal, strašně chlastal…
Vliv Orlíku je neodiskutovatelný. Diskutabilnější je však jeho dopad. Ač to členové sami nechtěli a kapelu pustili k vodě ve chvíli, kdy jejich koncerty začínalo čím dál silněji doplňovat hajlování nových příznivců, obě desky podnítily řadu dalších kapel, které však výrazově šly mnohem dál a nepokrytě už inklinovaly k rasismu či neonacismu. Sami muzikanti z Orlíku se rozutekli k jiným aktivitám. Nejvíce na ořích zůstal Daniel Landa, který vydal řadu úspěšných sólových alb (nejlepší z nich - „Valčík“, „Chcíply dobrý víly“ a „Pozdrav z fronty“ pochází z devadesátých let) a David Matásek, jenž se po epizodě s kapelou Hagen Baden vrátil k herectví a hrál hlavní role například v seriálech „Redakce“ nebo „Polda“. Pro oba je dnes Orlík dávno uzavřenou kapitolou a jeho místo je už pouze v historických encyklopediích.
„Když jsme začali vážnět, když šlo do tuhýho, tak jsme zvážili existenci a ukončili ji,“ řekl před deseti lety pro Mladou Frontu Dnes Daniel Landa, „dnešním úhlem pohledu na Orlík nejde nahlížet, všichni vědí všechno, ale tenkrát nikdo nevěděl nic. Vzpomínám na to tak, že to nebylo tak příšerné, jak se to prezentuje. A Orlík nebyli zdaleka takoví masoví vrahové a té nadsázky tam byla velká porce, než to dnes vypadá. Myslím, že by to mělo zůstat v těch letech, kde to je. Je to takový pukavec v podzemí a strašně smrdí.“ O něco později ještě dodal: „Já myslím, že skuteční extrémisté poslouchají jiné kapely než je Orlík.“ Tím je v podstatě řečeno vše...
|
