Personální kolotoč u Whitesnake v polovině osmdesátých let nebral konce, přesto se kapela v obrovské formě představila v lednu 1985 na festivalu Rock In Rio, kde odehrála dva koncerty ve společnosti takové smetánky, jako byli Queen, Iron Maiden, Ozzy Osbourne, Scorpions či AC/DC. To už se s ní loučil bubeník Cozy Powell, který dal přednost hraní s Keithem Emersonem a Gregem Lakem, čímž vznikl projekt Emerson, Lake & Powell, ve kterém Powell nahradil neméně legendárního Carla Palmera. Bubenická stolička v Coverdaleově partě ale prázdná nezůstala, usedl na ní Aynsley Dunbar, známý z účinkování s Davidem Bowiem, Lou Reedem, Journey nebo Sammym Hagarem. Uprázdněné místo po Jonu Lordovi na chvilku připadlo Richardovi Baileymu, aby jej nakonec obsadil slavný spolupracovník Ozzyho Osbournea, Rainbow a Garyho Moorea Don Airey. Je ironií, že Airey nastupoval na Lordovo místo, vždyť téhož hudebníka nahradil o necelých dvacet let později v Deep Purple… Otazník stále visel nad postem Adriana Vandenberga, který se zdráhal opustit vlastní kapelu, až nakonec od Johna Kalodnera dostal nůž na krk a k Whitesnake se připojil na dlouhá léta.
Nejdůležitějším Coverdaleovým spolupracovníkem té doby se stal kytarista John Sykes. Jeho tvůrčí potenciál byl stěžejním pro následující album, protože Coverdale si po zbytek roku 1985 vybíral dovolenou a léčil své nemocné hlasivky. I když se deska začínala točit v září 1985, zpěvák se k procesu přidal až na konci roku. V dubnu 1986 bylo hotovo, ovšem album na čas putovalo k ledu. Čekalo se na vhodnou příležitost, protože jak kapela, tak John Kalodner věděli, že mají v ruce třeskutý materiál, který může obrátit zažité pořádky v historii souboru naruby. V té době se Whitesnake prezentovali pouze jako čtyřčlenná kapela, Coverdalea papírově doplňoval pouze Sykes, basista Neil Murray a bubeník Dunbar. Mimo tak zůstal stát Adrian Vandenberg, který přispěl pouze jedním kytarovým sólem a Don Airey (ještě spolu s dalším klávesistou Billem Cuomem) byl odsunut pouze do pozici hostů. Byly to podivné zákulisní hry, které však na výsledek neměli žádný vliv. 7. dubna 1987 pak bomba vybuchla.
Pokud máte v ruce bezejmennou desku Whitesnake, držíte nejen kapelní vrchol, ale také jedno z nejlepších hardrockových alb všech dob. Byla to právě tato deska, která kapelu jednou pro vždy definovala a přestože se k ní Coverdale v příštích letech choval trochu macešsky, nikdy nemůže popřít její obrovský úspěch a velký vliv. Přerod, který v kapele začal na albu “Slide It In” je tady dotažen do konce a z dřívější blues/hardrockové party, pyšnící se především precizními muzikantskými výkony, se stávalo stadionové monstrum. Coverdale také změnil taktiku. Už to nebyl chlápek, který udivuje jen vokálním projevem a sytým bluesovým hlasem, ale byl to dokonalý excentrik, jenž převzal všechny manýry rockových hvězd a navrch přidal přehnanou glamovou image, která byla někde mezi Bon Jovi a Mötley Crüe. Staří fanoušci na to všechno zírali jak u vytržení, noví houfně přibývali. Stačil k tomu vlastně jen singl “Still Of The Night”, podpořen okázalým klipem, který si natolik oblíbilo MTV, že Whitesnake byli v té době na televizní obrazovce jako doma.
Právě “Still Of The Night”, těžící z dávného jamování Coverdalea s Ritchiem Blackmorem, se stalo skladbou, která všechno rozpoutala. Sykesovy hromové riffy, využívající odkazu Led Zeppelin, Coverdalův ohromný zpěv a zejména dramatická mezihra využívající quasisymfonické manýry, jsou už dávno pokladem světového rocku a skladba samotná se tak může řadit mezi největší klasiky všech dob. Kdyby tato deska obsahovala jen jí, naprosto by to k jejímu úspěchu stačilo. Jenže “Whitesnake” (někdy označovaná přídomkem 1987) podobně excelentních věcí obsahuje víc. Vlastně vůbec nevadí, že Coverdale vytěžil i vlastní minulost, když do palcu přihodil dvě staré skladby “Crying In The Rain” a “Here I Go Again” (původně z alba “Saints & Sinners”), protože obě dostaly v nových aranžích a s bombastickým zvukem mnohem větší rozměr a zejména druhá jmenovaná (se zmíněným sólem Adrianam Vandenberga) se stala obrovským hitem, který je dost možná s tvorbou Whitesnake dodnes spojován nejvíce.
Nezbytnou složku tvoří dvě balady. “Looking For Love” graduje ve zrychleném finále a je spíše utajenou perlou desky. Naproti tomu slavná “Is This Love”, původně psaná pro potřeby Tiny Turner, je typickou ukázkou skvělých balad té doby. Této skladbě také velice pomohl nákladný klip, ve kterém se Coverdale předvádí ve společnosti modelky Tawny Kitaen, kterou vyfoukl Robbinovi Crosbymu z Ratt a o dva roky později si ji vzal za manželku. To bylo sice něco, co staří fanouci Whitesnake skousli jen se skřípajícími zuby, ale i oni museli ocenit kvalitu alba, na které pro ně byly připraveny tvrdší kusy v podobě “Crying In The Rain”, hairmetalově drzých “Bad Boys” a “Children Of The Night” nebo svižné “Give Me All Your Love”. Každá z těchto skladeb se stala brzy po svém zveřejnění jasnou klasikou “hadího” repertoáru a svou kvalitou dokázaly vyvážit i méně výrazné kusy “Don`t Turn Away”, “Straight For The Heart” a závěrečnou “You`re Gonna Break My Heart Again”. Pokud však mluvíme o těchto skladbách jako o těch, které stojí ve stínu ostatních klasik, nedá se (možná s výjimkou “Don`t Turn Away”) mluvit o slabších věcech.
Z alba “Whitesnake” se stal nečekaně obrovský hit. Z kapely, která před pár lety hrála v koncertních sálech po Velké Británii, se najednou vyloupl hegemon světových stadionů a z Davida Coverdalea jeden z nejcharismatičtějších vokalistů doby. Proto se výtkám, že kapela nasedla na módní vlnu zaoceánského hair metalu, mohl jen smát… Mnohem menší radost mu přinášel vztah s Johnem Sykesem, oběma kohoutům narostl po úspěchu alba hřebínek a bylo jasné, že jeden musí z kola ven. Kdo to byl, snad ani netřeba hádat. “Pokud ještě někdy budu dělat další desku, rozhodně to nebude se Sykesem,” tvrdil tehdy Coverdale, “ve výsledku ten chlap Whitesnake hodně ublížil, když si začal hrát na vlastním písečku.” Na turné proto Sykes už nevyjel. Jeho místo obsadil Adrian Vandenberg a spolu s ním do Whitesnake přišel od Ronnieho Jamese Dia i Vivian Campbell. Změna postihla znovu i rytmickou sekci, podruhé a naposled z kapely zmizel Neil Murray, jeho místo obsadil Rudy Sarzo (ex-Quiet Riot, Ozzy Osbourne) a na bubenickou stoličku usedl Tommy Aldridge (ex-Gary Moore, Ozzy Osbourne).
|
