Brazilský metal, to zdaleka není jen Sepultura. Už v osmdesátých letech byla tamní undegroundová scéna velmi plodná a kromě kapely bratří Calaverových dala světu i několik dalších zvučných jmen. Jedním z nich je parta Vulcano, která ve města Santos vznikla už v roce 1981. V první polovině osmdesátých let si vytyčila styl, kterému se věnuje dodnes, přestože jediným původním členem v ní je už jen kytarista Zhema Rodero. To, že kapela loni vydala album „Eye Of Hell“ a v současnosti připravuje další počin a navíc Vulcano letos slaví čtyřicet let existence a tak pro své fanoušky připravili narozeninový dárek. O tom v následujících řádcích už Zhema Rodero.
Mohl bys popsat, jaká je situace na brazilské metalové scéně? Dokázal bys jmenovat jednu mladou kapelu, kterou svět ještě nezná a znát by měl?
Rok 2020 byl pro brazilskou scénu hodně obtížný. Jak pro všechny kapely, tak pro fanoušky, promotéry, nahrávací společnosti i obchody. To se v takovém rozsahu ještě nikdy nestalo. Došlo k vlně streamovaných živáků nebo online festivalů, každého to postavilo před obrazovku nebo se dívali na telefon, sami s plechovkou piva v ruce. Je to hrozné, že se lidé musí dívat na takový playback. Osobně bych radši risknul dát si pivo s kamarády a toho všeho se neúčastnit. A co se týče těch mladých kapel, tak ti bohužel nemohu doporučit žádnou, protože ty mladé tvoří hudbu, která se mi prostě nelíbí. Nebo nevím o žádné takové. Přichází mi hodně nahrávek, které poslouchám, ale protože už jsem starý, tak mám také staré hudební preference. Mám rád surovou hudbu, jednoduché riffy a refrény a to mladé kapely nechtějí dělat.
Tvoje kapela Vulcano byla jedna z prvních metalových kapel v Brazílii a brzy budete slavit čtyřicet let existence. Jak se na toto výročí připravujete?
Měli bychom skvělé plány, ale nemáme na ně dostatek peněz. Takže s množstvím peněz, které na to mám a s podporou vydavatelství mám v plánu pustit se do nějakých reedicí. Díky nahrávkám, které jsme dělali pro brazilský label Cogumelo, znovu vydáme naše klasické album „Who Are The True“ z roku 1988 poprvé po dvaatřiceti letech na CD, zcela jsme zremixovali album „Five Skulls And One Chalice“ z roku 2009 a také vydáme box „Live“ z pětaosmdesátého, kterému jsme věnovali hodně velkou péči. Další důležitý brazilský label Heavy Metal Records vydá po šesti letech čekání koncepční nahrávku „The Awakening Of An Ancient And Wicked Souls“, která odráží právě těch čtyřicet let naší kariéry. Pro Vulcano je poctou dát fanouškům tyto čtyři reprezentativní nahrávky, což se vlastně stalo na konci roku 2020. To ale není ještě všechno. Pro rok 2021 připravujeme pro firmu Mighty Music naše nové album a Renegados Records připravuje vydání singlu „Om Pushne Namah“ ve speciálních edicích. Na prvním vinylu budou původní skladby z roku 1983 a na druhém stejné písně, ovšem v o sedmatřicet let mladším provedení, které nahrála současná sestava. A nakonec Heavy Metal Rock vydá DVD „Majestic Satanic Eruption - Live at SESC Pompeia 2018“, což je naše spojení s kapelou Vazio, představující dvě kapely různých generací.
Vzpomeneš si ještě na začátky pod názvem Astaroth? Brali jste už tehdy kapelu vážně?
Rozhodně ne. Celé to byla jen zábava. Nevěděli jsme, co všechno přijde, jen jsme se dali dohromady a hráli rockovou hudbu, kterou jsme používal jako kulisu pro své texty. Astaroth se dali dohromady ze dvou kapel Sangue Azul a Kataclisma, což byly kapely hrající progrock let 1969 až 1972. To pro mě bylo docela obtížné, protože já jel po linii jižanského rocku a heavy metalu. Pak jsem ale převzal nad kapelou kontrolu a definitivně jsme si změnili jméno na Vulcano.
Dokázal bys říct, jaký je největší rozdíl mezi Vulcano z počátku osmdesátých let a Vulcano ze součanosti? V čem se nejvíce kapela vyvinula?
Našli jsme svůj směr, to je to, co se v kapele nejvíce rozvinulo. Prostě víme, kam chceme jít dál. Navíc v současnosti hrajeme lépe, máme nejlepší nástroje a vybavení, co jsme kdy měli a máme také řadu zkušeností o všem, co souvisí s metalovou hudbou, nahráváním a skládáním. Řekl bych, že pro Vulcano je nejlepší, když se držíme svých cílů, přestože každý od nás čeká další „Bloody Vengeance“.
Když jste v roce 1986 vydávali debut „Bloody Vengeance“, měli jste za sebou už pět let činnosti. Dali jste na tuto vaši klasickou desku materiál, který jste posbírali za těch pět let?
Ne, nedali. V té době náš život běžel intezivněji a každý rok jsme dělali něco jiného, ale vždy to bylo metal a čím byl agresivnější, tím to bylo lepší. Tak to bylo s demosnímkem „Devil On My Roof“, albem „Live“ a nakonec i s „Bloody Vengeance“ a dalším albem „Anthropophagy“, dokud se scéna v roce 1987 nezačala ubírat jiným směrem.
V začátcích Vulcano jsi hrál na kytaru, ovšem na „Bloody Vengeance“ na baskytaru. Proč došlo k této změně, když ses pak znovu vrátil ke kytaře?
Mám logické uvažování. Jsem kartezián! Pokud tedy člověk, kterého vezmu do své kapely, hraje na kytaru líp než já, tak mu dám své místo. A to se stalo právě na „Bloody Vengeance“ a později i na „Tales From The Black Book“.
Největší úspěch Vulcano zažili v letech 1986 až 1991, kdy jste vydali čtyři silné nahrávky. Proč jste se po albu „Ratrace“, které nebylo příliš úspěšné, rozpadli?
Vlastně jsem zastavil Vulcano už v roce 1988 po albu „Who Are The True“. Byla tehdy divná doba. Objevili se chlápci s dredy, reebooky, kraťasy a skateboardy v podpaží. To už bylo předzvěstí grunge a dalších takových špatných věcí. Byl čas přestat. O dva roky později, kdy byla kapela neaktivní jsem dostal návrh na tvorbu „Ratrace“ a udělal jsem to. Tu desku jsem udělal za pár týdnu a víc se o ní nestaral. Dnes už bych k tomu přistupoval jinak, protože jsou na ní dobré skladby.
Ty jsi v kapele skončil v roce 1990 a vrátil ses až v roce 2004. Cos dělal v době, kdy jsi nebyl členem Vulcano?
Kolem roku 1990 jsem měl s přáteli různé kapely, z nichž bych zmínil Gods Anger nebo Talavera. Také jsem se věnoval hraní na akustickou kytaru a hrál jsem skladby od brazilských hardrockových kapel sedmdesátých let. A vedl jsem také kapelu, která byla tributem Creedence Clearwater Revival.
S comebackovou deskou „Tales From The Black Book“ jste navázali na alba z osmdesátých let. Bylo pro tebe důležité držet se starého stylu s modernějším zvukem?
U tohoto alba jsem o tom nepřemýšlel, protože jsem věděl, jak ho mám udělat. Bylo velmi přirozené napsat tuto desku. Je zřejmé, že na albech, která přišla později, jsem pracoval stejným stylem, ale už s lepší produkcí. Vždy jsem ale zůstal věrný tradicím.
Na „Tales From The Black Book“ jsi ze staré sestavy působil pouze ty a zpěvák Angel Uruka. Proč z Vulcano odešel například bubeník Arthur Von Barbarian?
Ne, ne… Tohle album jsem napsal já s Arthurem. S ním jsem pracoval na všech deskách od roku 1987 s výjimkou poslední „Eye Of Hell“, na které jsem skladby napsal já a pak zavolal Arthurovi a on si udělal aranže na bicí.
A jak to tedy bylo s Angelem Urukou? Vulcano tvořili opět, kromě tebe, právě Artur Von Barbarian a další bývalý zpěvák Luiz Carlos. Proč došlo k této personální situaci?
V minulosti s Vulcano na koncertech hrál na bicí Celso VX, což jsou věci, které mohly způsobit zmatek, ale na všech albech kapely hrál Arthur. V současnosti s námi sice nemůže koncertovat, ale mezi léty 2010 a 2019 odvedl skvělou práci. A co se týče Angela, tak ten v roce 2009 přišel s tím, že si potřebuje uspořádat vlastní život a kapelu natrvalo opustil. Místo něj přišel Luiz a je to skvělý nástupce.
Ani na dalších albech nedošlo k tomu, že byste měnili svůj výraz. V jedné recenzi jsem napsal, že jste AC/DC brazilského extrémního metalu. Souhlasíš s tím tvrzením?
To jsi vystihl naprosto přesně a já jsem na to hrdý. Obvykle říkám, že pocházím ze zlatého věku metalu, kdy se dělo všechno důležité. V současnosti už bylo všechno představeno a vymyšleno. Už není co dělat dál. Lepší zůstávat stejný, než se pouštět do nějakých hloupých a zbytečných experimentů. Metalu, hard rocku nebo rock n rollu není třeba takových experimentů, virtuozity nebo zbytečného leštění zvuku. Vše je o jednoduchosti.
V posledních letech jezdíte koncertovat do Evropy. Jak bys porovnal evropské posluchače a fanoušky z Latinské Ameriky?
Všiml jsem si, že fanoušci z Evropy se chovají jinak než ti z Latinské Ameriky. Všichni jsou sice horlivými fanoušky, ale každý to vyjadřuje jinak. Evropané jsou pod pódiem zdrženlivější, zatímco „Latinos“ pod ním šílí. Myslím si, že jsou svobodnější.
Důležitým bodem byla spolupráce se skandinávskou blackmetalovou kapelou Nifelheim. Jak vzpomínáš na společné split „Thunder Metal“ a jak se díváš na skandinávskou blackmetalovou scénu devadesátých let, odkud Nifelheim pochází?
Jak už jsem řekl, byl jsem v devadesátých letech mimo metalovou scénu, takže o ní z té doby nic nevím. S Nifelheim jsem se setkal prostřednictvím singlu „Headbangers Against Disco“, kde měli cover skladby „Witches Sabbath“. Zaměřil jsem se na ně, svým způsobem mi připomněli Vulcano, protože také představují starou podstatu black metalu první generace. Jsou velice upřímní a jejich přístup je nezapomenutelný.
Letos jste vydali album „Eye Of Hell“. Nezačali jste v době, kdy se nemůže koncertovat, připravovat další album?
Na to ti odpovím jednoduše. Ano. Teď je ten správný čas psát nové album, protože nevíme, jak a v jaké formě se všechno dokáže vrátit zpět a je možné, že stále více kapel bude mít méně a méně příležitostí ke koncertním turné. Vulcano jsou jedni z nich. Od května pracuji na novém albu a mám připravených čtrnáct věcí. V únoru bychom chtěli jít do studia.
Musím se tě také zeptat na vaše souputníky a krajany ze Sepultury, kteří začínali ve stejné době jako vy a pak vydávali alba jako „Chaos A.D.“ nebo „Roots“. Chápal jsi jejich vývoj? Neuvažoval jsi někdy do hudby Vulcano více také zapojit prvky tradiční latinskoamerické hudby?
Nikdy! Metal je metal a ten se s ničím nemíchá! Každá kapela má ale právo vybrat si vlastní cestu a já nejsem proti tomu, ale také mám právo volby a tímto směrem se nedívám. Na druhou stranu Sepultuře to zajistilo slávu a úspěch.
Metal Forever pochází z České republiky. Znáš ty osobně nějakou českou kapelu?
Promiň, osobně neznám žádné české kapely. Vím jen o veteránech jako jsou Asgard, Masters Hammer, Avenger a Root.
|
