Domluvit rozhovor s legendárním předákem kultovních Hanoi Rocks Michaelem Monroem není úplně jednoduché. Když se však proderete přes hradbu manažerů a PR pracovníků k samotnému Monroeovi, jde už vše ráz na ráz. „Máš čas ve čtvrtek 10. prosince v 16 hodin?“, přistane nakonec do mailu otázka. Půl hodiny před rozhovorem píše už samotný Michael. „Můžeme to tedy za chvilku spustit?“, ptá se a krátce před čtvrtou hodinou volá. Je ve velmi dobré náladě. Vykládá o tom, jaká je ve Finsku zima, jaký byl jeho nejoblíbenější dárek na Vánoce, ale věnuje se i celé své kariéře. Mluví, mluví a mluví… Rozhovor plánovaný na půl hodinky se tak protáhl na bezmála hodiny dvě a tím vznikl unikátní materiál, jakási cesta do hlubin duše Michaela Monroea. Rozhovor jsme rozdělili na tři díly, byla by škoda, kdybyste byli (byť jen o část jeho vyprávění) ochuzeni. První část je odlehčenější a proto je vhodná pro blížící se vánoční svátky...
Je teď ve Finsku zima?
Většinou touhle dobou už tady bývá sníh, poslední dny se docela ochlazuje. Trochu už ho napadlo, tak je to docela fajn. Nemůžu si na zimu ve Finsku stěžovat. A jak je u vás?
Tady se taky ochlazuje, ale určitě tu není taková zima jako u vás. Sníh už byl taky, ale jen tak jeden nebo dva centimetry. Vy ho asi míváte víc…
Teď zrovna moc ne. Je tu sice pod nulou, ale sněžit moc nechce. Popravdě je trošku tepleji než jindy touhle dobou, takže asi i proto. No a i jinak je to fajn...
A co situace s covidem? Jak jste vy Finové na tom?
Situace se dost zlepšuje, sice pořád to není úplně dobré, ale oproti třeba Švédsku je to vlastně hodně v klidu. Když se podíváš na čísla a porovnáš Finsko se Švédskem, můžeš k finským číslům přidat jednu nulu a máš čísla Švédů. Já osobně se cítím hodně v pohodě, navíc, když vezmeme v potaz to, že moje skupina nebude kvůli koroně moct až do léta vystupovat. Měli jsme naplánované samostatné koncerty, měli jsme v květnu hrát s Guns N`Roses, což se přesunulo na 18. nebo 19 červen do Londýna. To už to snad půjde a budou festivaly a všechny ty letní akce. Ale kdo ví… Každopádně teď jsem udělal nějaké koncerty se Samim Yaffou (bývalý basista Hanoi Rocks a člen Monroevy doprovodné kapely, pozn. aut.). , který žije v Helsinkách. Šlo o akustické koncerty, já hrál na kytaru, Sami na elektrickou basu a s námi ještě Costello Hautamäki, chlápek z finské kapely Popeda. Costello byl u znovuzrození Hanoi Rocks na začátku tisíciletí, hrál tam s námi pár let na kytaru. Udělali jsme pár vystoupení jako trio, bez bicích, a bylo to docela fajn, užili jsme si to… Hráli jsme různé písničky, hodně jsme i improvizovali, bylo to dost intimní, vyprávli jsme i různé příběhy, podle kterých jsou napsané naše písničky a různé jiné historky, co jsme si nashromáždili za ty roky. Costello s námi ale nebyl celou dobu, protože měl práci ve své kapele, tak jsme se Samim našli Mikku Lindströma z HIM. Teď ani nevím, jestli HIM ještě vůbec fungují… Teď jsme měli hrát nějaké koncerty, ale posunulo se to všechno na leden, únor, březen a pak uvidíme, co bude celý rok.
Kromě těchto koncertů, máš na nejbližší budoucnost naplánované nějaké další věci?
Nedávno jsem hodně zamakal a napsal skladbu „Fight Back Blues“, pro svého kamaráda Pekku Hyysalu, který dělal akrobatické lyžování, ale před deseti lety měl nehodu, při které si vážně poranil mozek. Doktoři říkali, že možná nebude moct mluvit ani chodit, při velkém štěstí po několika letech možná trochu chodit. On to nevzdal a během šesti měsíců zvládnul chodit i mluvit, což je naprostý zázrak. Je to skvělý chlapík, má výborný přístup k životu. Lidi kolem něj založili organizaci Fight back, která pomáhá lidem, kteří měli zranění jako on, postavit se zpátky na vlastní nohy. Metaforicky i doslovně. Tím co Pekka dokázal, je pro mě velká inspirace a já jsem mu něco chtěl věnovat, takže jsem napsal tuhle písničku. Už jsme jí vydali a všechny zisky z ní šly na Fight back. Zavolal jsem Jussi Vuolovi, bubeníkovi ze skupiny The Grammers, který je stejně jako já z Turku, kde má i studio, takže jsme to jeli k němu nahrát. Hrál jsem na kytaru a on mi k tomu bubnoval, pak jsem zavolal Samimu Yaffovi, a zeptal jsem se ho, jestli k tomu nechce hrát na basu, a on řekl, že rozhodně! Potom jsem kontaktoval Petri Majuriho, který mixoval všechna moje alba od roku 2000. A můj agent Jake Hannula a jeho kamarád Gabi Hakanen spolu mají nahrávací značku Vallila music house, tak nám to vydali a udělali k tomu i video ve V. R. studios. Dá se to najít u mě na Facebooku a tím, že se na to podíváte, pomůžete dobré věci. Kromě tohohle nic moc nedělám, jsem doma a připravuju se na Vánoce. S mojí momentální kapelou máme rozpracované nějaké písničky a časem nejspíš vydáme album…
Mohl bys tedy říct, jak vypadají vánoce takové rockové legendy jako jsi ty?
Moje Vánoce? (smích). Jsou v klidném a tradičním stylu. Už máme stromeček od kamaráda co bydlí u lesa, čerstvý, a ten vždycky zdobím já sám. Většinu času jsem doma s mojí ženou a našimi dvěma kočkami. Možná se pojedeme podívat za tchýní, nebo ona za námi a dáme si s ní večeři. Ale žádné maso u nás nečekej, jen ryby a zelenina, prostě tradiční finská vánoční jídla. Nemyslím si, že by moje Vánoce byly v něčem jiné, přece jen jsem jen normální člověk. Žádné chlastání a rock n`roll, obzvlášť teď ne, když je korona. Zároveň doufám, že budeme mít bílé vánoce, že nasněží, protože mám fakt rád Vánoce a bez sněhu to není ono.
A co koledy? Hrají u vás?
Koledy ano, ale za mě to musí být klasiky. Například „Siberius Finlandia“, ta je finská klasicistní. Taky mám hodně rád na Vánoce Bacha, ale rád si pustím třeba „Merry Xmas Everybody“ od Slade, „Christmas Album“ od Phila Spectora, „Run Run Rudolph“ od Chucka Berryho a samozřejmě „So this Is Christmas“ od Johna Lennona. Mimochodem, já mám taky vánoční písničku. Nahrál jsem ji s finskou zpěvačkou Saarou Aalto, která se ve Velké Británii v soutěži X Factor umístila na druhém místě. A potom, když jsem dělal v talentové soutěži Voice of Finland, tak byla v mém týmu, a je fakt výborná. Takže jsme spolu udělali cover na „Fairytale Of New York“. Ta je třeba v Irsku a Británii hodně známá… Je původně od Pogues a Kirsty MacColl, ale naše verze je taky skvělá. Já jsem si tam zahrál i na saxofon, bluesovou foukací harmoniku a pak tam zpíváme duet, takže jestli máš rád vánoční písničky, tak se na ní podívej.
Když si vzpomeneš na dětství, co pro tebe Vánoce znamenaly tenkrát? Z jakého dárku si měl největší radost?
Já jsem Vánoce miloval vždycky. Celý rok jsem si šetřil kapesné a všelijaké jiné peníze, abych mohl všem koupit dárky. Šel jsem třeba na brigádu do květinářství na rohu ulice, které bylo kousek od našeho domu a roznášel jsem květiny. A to byla úžasná práce! Když roznášíš kytky, tak za den vidíš neskutečně moc úsměvů a víš, že prostě přinášíš lidem radost. Za ty peníze z brigád jsem nakoupil dárky. Vždycky jsem měl rád vybírání a dávání dárků, které udělaly radost. Ale samozřejmě jsem taky měl rád, když jsem já sám nějaké dostával. Největší radost jsem měl, když jsem pod stromečkem našel různá alba. Pamatuju si třeba „Fireball“ od Deep Purple nebo „Sabbath Bloody Sabbath“ od Black Sabbath. Když takovéhle nahrávky dostaneš k Vánocům, tak se ti to prostě zapíše do DNA. A další vzpomínku mám na našich pět koček, které neustále porážely stromeček. To bylo fakt šílené (smích).
Teď už ale necháme Vánoce být a zaměříme se na celou tvou hudební kariéru. Je to čtyřicet let, co se Hanoi Rocks dali dohromady. Jaký byl hlavní impulz, který tě přiměl dát dohromady kapelu s Nastym Suicidem?
S Nastym mě seznámil Andy McCoy. Ten měl tenkrát svou kapelu Briard, tak jsme začínali bez něj a náš plán byl dát dohromady nejlepší rockovou kapelu na světě. Tenkrát jsme poslouchali věci jako Little Richard, Alice Cooper, Rolling Stones, Ramones, ale i blues, reggae, punk a já jsem tam třeba rád vnášel prvky klasiky, protože už jako kluk jsem miloval zvuk klavíru. Pak jsem objevil Black Sabbath a řekl jsem si, že stanu nejznámnějším zpěvákem na světě. To mi bylo asi tak osm (smích). Ve třinácti jsem potkal Andyho a říkali jsme si, že dáme nějakou skupinu dohromady, takovou, aby každý člen měl vlastní silnou osobnost, něco jako New York Dolls. Andy mi ukázal Aerosmith, já jemu Deep Purple a Led Zeppelin. Inspirovali jsme jeden druhého. O pár let později jsme se seznámili s Nastym, který byl už tenkrát skvělý kytarista. Našli jsme si další dva muzikanty z Finska a odehráli jsme pár koncertů. Pak jsem si řekli, že se vykašleme na Finsko a přestěhujeme se do Stockholmu, odkud jsme chtěli prorazit do světa, třeba do Londýna nebo New Yorku, abychom byli mezinárodní skupina. Tou dobou jsemuž věděl, že mě hudba uživí, protože jsem fakt nepotřeboval moc, abych byl šťastný. Takže jsme jeli do Stockholmu, kde jsme spolu chtěli být na bytě. Já, Sami Yaffa a Nasty, ale nějak z toho sešlo, protože Sami tam měl holku. Nic se nám nedařilo sehnat, tak jsme skončili jako bezdomovci ve Stockholmu.
Jak dlouho tato zkušenost trvala?
Na ulici jsme byli šest měsíců, různě jsme žebrali, ale zároveň zkoušeli. Náš původní bubeník Gyp Casino věděl o jednom místečku v atomovým krytu, kde jsme nakonec nemohli být přes noc, protože tam byl hlídač. Jinak bysme tam určitě bydleli. Tenkrát jsme neměli co ztratit. Když jsme po šesti měsících sehnali konečně byt, tak mi přišlo jako těžký luxus mít střechu nad hlavou. Všechno, co jsem chtěl, bylo být rockový zpěvák, což se mi povedlo, a víc jsem ke štěstí nepotřeboval. A pak už jsme šli jen nahoru. Měli jsme mezi sebou dobré souznění, pro nás bylo fakt jedinečné být spolu v kapele. Myslím, že to jsme si naplno všichni uvědomili u druhého alba. Navíc Andy, na to, že se narodil ve Finsku, má a měl už tehdy výbornou znalost angličtiny i úžasnou představivost na texty. I když měl těžké dětství, protože se jeho rodina stěhovala z Finska do Švédska, a potom zase zpátky a on zůstal ve Švédsku, u nějaký rodiny z Jamajky. Tohle všechno mu pomohlo k tomu, že psal fakt skvělé texty. My všichni jsme už tehdy měli vlastní styl, který byl naprostý unikát, protože jsme hráli všechno, od punku, funky, reggae a další styly, čímž jsme oslovili hodně lidí. Když jsme pak ze Stockholmu skončili v Londýně, tak na nás chodili metalisti, pankáči, teddyboys i skinheadi a všem se to moc líbilo. Mě se moc nelíbí, jak jsou dneska všechny ty styly pojmenovaný a podle mě to svědčí jen nahrávacím společnostem, pro které je to marketing, ale kapely to limituje v kreativitě. My jsme byli nezařaditelní. Napřed říkali, že hrajeme heavy metal, potom nás zařazovali mezi glammetalisty a pankáče, ale pro nás jsme prostě byli blíže nespecifikovaná rocková skupina. Bohužel jsme neměli štěstí, protože se nám zabil Razzle, a pak odešel Yaffa, takže jsme to rozpustili, já se odstěhoval z Londýna za sólo kariérou, odešel jsem do New Yorku a tam jsem žil deset let v Mannhattanu.
Nehoda, při které zemřel Razzle, se stala po párty u Vince Neila z Mötley Crüe. Ty jsi na té párty byl taky?
Nebyl. Měl jsem nalomený kotník. Nejdřív mi doktor doporučil, abych trošku odpočíval, ale řekl, že je to jen naražené. Takže jsme koncertovali a když jsme byli v Clevelandu, tak to hodně začalo bolet a otékat, až jsem si skoro nezvládl sundat botu. Tenkrát jsem jel k doktorovi do Atlanty a ten si ťukal na čelo, že kdo mi to diagnostikoval jako naražené, tak toho by měli vyhodit. Takže jsem dostal sádru, ale místo zrušení celého turné jsme pokračovali do Los Angeles, kde jsme měli pak hrát. Měli jsme se na to vysrat a jet domů do Londýna. Nahrávací společnost ale rozhodla jinak a to bylo naposledy, co jsem Razzleho viděl. Byl jsem v nemocnici, a zbytek šel na tu párty. Pak se stala ta nehoda. Takže kapela v troskách, já ztratil nejlepšího kamaráda, spoustě lidí to zlomilo srdce... Co si lidi neuvědomují je, že tam byli ještě další dva lidi, v tom druhém autě, puberťáci, a ti skončili ochrnutí. Tragédie…
Jak to bylo s Hanoi Rocks dál? Jak Michael Monroe vzpomíná na první polovinu osmdesátých let i na další roky kariéry, to se dozvíte příští víkend...
|
