Přestože Holy Mother měli velké předpoklady a ambice, nikdy se nestali vůdčí kapelou US power metalu. Možná to bylo tím, že začínali ve skutečně špatné době, kdy heavymetaloví muzikanti byli doslova psanci a světlu vládl grunge, možná jim chybělo jen trochu pověstného štěstí. Nikdy nebyli o nic moc horší než například Vicious Rumors a moc jim nechybělo ani do skladatelského umu Metal Church. Jenže když kapela, balancující na pomezí heavy a poweru amerického střihu, vydala debut v roce 1995, rovnalo se to komerční sebevraždě. Holy Mother, vedeni zpěvákem Mikem Tirellim, jenž kdysi v osmdesátých letech působil jako bubeník u Jack Starr`s Burning Star, si z toho očividně nic nedělali a do konce devadesátých let nasázeli po bezejmenném debutuještě další čtyři desky. Po roce 2000 se ale u nich něco zadrhlo a nahrávka „Agoraphobia“ z roku 2003 byla spíše soukromým Tirelliho dílem než další deskou kapely. Po ní přišlo ticho…
Přestože se Holy Mother oficiálně nikdy nerozpadli, léta o nich nebylo slyšet. Když už se začínalo k něčemu schylovat, zemřel basisty Randy Coven (v mezičase hrával i s Yngwiem Malmsteenem, Vitalijem Kuprijem či někdejším kytaristou Poison Bluesem Saracenem) a Holy Mother to opět zastavilo. Pravý comeback se odehrál až v posledních letech, kdy se k Tirellimu vrátil původní bubeník Jim Harris a kapelu posílil ještě kytarista Greg Giordano a basista Ruzssell Pzutto. Právě v této sestavě se Holy Mother představují s aktuálním albem „Face This Burn“, které je vrací do hry po dlouhých osmnácti letech. Může vůbec kapela tak pevně ukotvená ve svém stylu jako Holy Mother schopna vývoje a něčím překvapit? Odpověď je velice rázná…
Stylově se sice „Face This Burn“ neposouvá nijak daleko od původních desek (když tedy pomineme zvukovou stránku, kterou skýtají vymoženosti dnešních studií) a kapela si naoko stále jede svůj mix heavy metalu a amerického poweru. Jenže na „Face This Burn“ je jasně slyšet, jak čtveřici z newyorského Long Islandu dlouhá pauza prospěla. Holy Mother na novince vyzráli a dokázali pro ní připravit jedenáct skladeb, které díky své rozmanitosti nenudí a představují místy i docela překvapivé úkroky stranou, hlavně ve chvíli, kdy Greg Giordano utlumí své riffy a kapela se vrhne do náladovějších poloh. Pro leckterou podobně laděnou kapelu by to znamenalo ztrátu energie, ale Holy Mother se do těchto míst pouštějí s lehkostí, a asi i stylový skalní fanoušek uzná, jak moc jim to sluší. Vrcholem tohoto snažení (použít slovo experiment by asi nebylo úplně to pravé ořechové) je bezesporu „No Death Reborn“, ve které kapela sice začne těžkopádným úvodem na tvrdých riffech, ale z nich vylétá to výšin Tirreliho pevný hlas, jenž celou kompozici v refrénu rozpíná do nevídané svěžesti, čímž naprosto změní náladu a Holy Mother jsou v tu chvíli až nakažlivě atmosférickou rockovou kapelou.
„No Death Reborn“ v tomto ohledu nestojí osamocená, za čistě powermetalový (navíc s příchutí thrashe) můžeme označit jen začátek alba, ve „Face This Burn“, „Love Is Dead“ a „Legends“ se Holy Mother drží svého kopyta až křečovitě pevně. Čím album postupuje dále, tím barvitější se kapela stává. Je tu burcující skladba „Wake Up America“, která svou nekomplikovanou stavbou připomene dokonce losangeleský hair metal osmdesátých let, je tu klasická powerbalada „Prince Of The Garden“ nebo závěrečná epická (až na podivně ustřižený konec) „Superstar“, v níž se Holy Mother stávají rázem dramatickou kapelou. Jaký je to protiklad vůči úvodní trojici skladeb nebo útočně rychlé „The River“, jež připomene klasické chvíle Manowar (dostaví se dokonce asociace s jejich klasickou skladbou „Wheels Of Fire“ z alba „Kings Of Metal") nebo rychlejší nálady amerických Riot.
Holy Mother se vrací minimálně ve stejné síle, v jaké byli na konci devadesátých let. Navíc hlas Mikea Tirelliho léty ještě vyzrál a dnes jej lze směle řadit ke klasikům žánru. Spolu s aktuálním skladatelským potenciálem kapely je z toho docela překvapivý návrat, na který by si před pár lety nikdo nevsadil ani desetník. I v takhle mizerné době se dějí příjemná překvapení. Tohle je jedno z nich…
|
