Jestliže album „Led Zeppelin II“ udělalo z Led Zepellin žhavou akvizici na rodící se hardrockové scéně a jakési věrozvěsty tohoto stylu, nahrávka „Led Zeppelin IV“ z nich s konečnou platností udělala hvězdy globálního charakteru. Londýnskou čtveřici přijmuli za své nejen orvaní hároši, kteří jejich alba hltali vedle desek Deep Purple či Black Sabbath, ale také mnohem sofistikovanější posluchači, kterým hardrockové hřmění připadalo jako primitivní hudba, útočící na první signální soustavu. Ti oceňovali skladatelské mistrovství „Stairway To Heaven“, ale i rozmanitost, jakou „Čtyřka“ nabídla. V podstatě se už nejednalo o sevřenou, hardrockovu nahrávku jako „Led Zeppelin II“, ale ani o nepředvídatelně experimentální kousek, kterým se kapela představila na „Led Zeppelin III“. Čtyřka si ze všech dosavadních etap kariéry vzala v podstatě to nejlepší a rozvinula to do mnohem univerzálnějšího projevu, který kapelu odlišil od veškeré konkurence. Fanoušci to také ocenili…
Přestože v domovské Velké Británii plnili největší koncertní prostory, větší pozornost Led Zeppelin věnovali zámořskému trhu, protože tam jim (na rozdíl od domoviny) byla nakloněna i kritika. Ta se předháněla v superlativech, jimiž častovala probíhající turné, na kterém kapela opět trhala rekordy v návštěvnosti. I když na tehdy nestabilním britském hudební trhu probíhaly změny a na Led Zeppelin, fungující jen pouhé čtyři roky, se nahlíželo jako na přežité dinosaury, ani jistý druh nepřátelství ostrovních médií nemohl kapelu zbavit chuti do další práce. Podpora fanoušků byla obrovská, přestože i oni si uvědomovali, že Led Zeppelin jsou nevypočitatelnou kapelou, která nikdy nebude hrát podle psaných pravidel a že každá z dalších desek ponese punc originality a částečně i experimentů. Sami členové přiznávali, že jejich hudební vlivy jsou mnohem širší než kdy v minulosti, a přestože byli oni sami stále situováni do role hardrockových bohů, srdce je táhlo někam jinam a to si vědomím, že jim to může zlomit vaz.
„Nemyslím si, že bychom tehdy usnuli na vavřínech,“ říkal zpěvák Robert Plant, „když jsme začínali dělat „Houses Of The Holy“, přistupoval Jimmy k práci velmi svědomitě.“ Kapela byla tehdy uzavřena zcela do sebe a nesledovala trendy, ať už progrockové nebo glamrockové, které velely britským ostrovům. Možná proto se „Houses Of The Holy“ vymyká všemu, co bylo tenkrát prudce moderní a vlastně se vzdaluje i vlastním kořenům, i když spojnic na minulé časy lze zde najít ještě více než dost, přestože „House Of The Holy“ volí výrazové prostředky zase jiné. Je to experimentální deska, ale časy rozverného folkového dovádění z dob „Led Zeppelin III“ byly zapomenuty. Přestože je tato nahrávka některými fanoušky řazena právě po bok „Trojky“, je přece jen trochu jiná. Stejně jako na „Trojce“ se na ní snoubí klasická blues/hardrocková tvář souboru s odlišnějšími postupy, tentokrát se stranou nechaly vlivy folku a lidové hudby, ale Led Zeppelin se místy přiblížili až artrockovým plochám.
I když otvírák „The Song Remains The Same“ (i přes dlouhou instrumentální předehru) směřuje především ke starému hard rocku, následná „The Rain Song“ odkrývá už naprosto jinou tvář desky, ve které si důležité slovo bere basista John Paul Jones, jenž pro potřeby této skladby nahrál výborné pasáže na klávesovém syntezátoru mellotron, čímž naprosto změnil celého ducha desky hned v úvodu. Právě „The Rain Song“ je sdělení všem fanouškům, kteří by se dožadovali podobného materiálu jako na „Led Zeppelin IV“, že tentokrát doba znovu pokročila a není čas ani chuť přešlapovat na místě. I když „Over The Hills And Far Away“ nebo „Dancing Days“ jsou srozumitelnější a přímočařejší rockové kousky, míst na experimenty, provozované zejména Jonesem, zbylo více než dost. Ten nejvýraznější se ukrývá pod názvem „D`yer Mak`er“, což je vstup Led Zeppelin do vod reggae, ve kterých důležitou roli hraje opět Jones a jeho basové linky. Jeho důležitý vklad je patrný také v „No Quarter“, kde opět dal prostor své klávesové hře, čímž docílil temné, skoro až mystické atmosféry. Jaký je to protiklad vůči sluncem zalité „D`yer Mak`er“… Klasičtí Led Zeppelin se pak vracejí ke slovu v závěrečné „The Ocean“, stavící na bluesrockovém základu, ale v druhé části skladby nabízející prostor pro Pageovo sólování, což byla věc, která některých skladbám (zde zmiňme hlavně nestravitelnou a experimentální „The Crunge“, která je jedinou skutečně slabou skladbou na desce), docela chyběla…
Obecně se mluví o tom, že album „Houses Of The Holy“ znamenalo pro kapelu stále ještě triumfální období, kdy se stále trhly rekordy v návštěvnosti koncertů, ale také o tom, že právě ona deska započala postupnou uměleckou stagnaci. To je však krajně nespravedlivé… V porovnání s „Led Zeppelin II“ a „Led Zeppelin IV“ se jedná o méně výrazné album, které i po zevrubném poslechu nabízí o něco méně zajímavých a okouzlujících míst, ale i tak je tato nahrávka obrovsky silná a ukazuje rozmanitou tvář, kterou si Led Zeppelin osvojovali stále více. Na „House Of The Holy“ to už nebyla elektrizující hardrocková mašina, ale kapela, která překročila vlastní Rubikon a dokázala být jako doma v mnoha hudebních odvětvích. Přestože „Houses Of The Holy“ je dnes trochu opomíjená deska, stále ji můžeme řadit ke zlatému období kapely. A prodejní čísla mluvila stejnou řečí…
I když dobová kritika upozorňovala na to, že zejména při koncertech kapela odvádí spíše rutinní práci, pořád šlo o neopakovatelný zážitek. A to i přesto, že v životě členů (zejména Page a Bonhama) stále větší roli hrály návykové látky. To vzbuzovalo odpor zejména u Johna Paula Jonese, který se chtěl věnovat stále většímu progresu v hudbě, ale stále častěji dospíval k názoru, že je bržděn jak zvyšující se nespolehlivostí Bonhama, tak podivnými zákulisními hrami Page s Plantem, kteří vypadali, že si chtějí hrát více na vlastním písečku. Stále zdůrazňovaná pospolitost kapely jako by se začínala pomalu drolit.
|
