Kovidové restrikce sice pokazily německým progresivistům Poverty`s No Crime oslavy jejich třicátého výročí, ale jak kapela sama přiznává, přispěly i k tomu, že tentokrát příznivci nemuseli na novou desku čekat dlouhých devět let, jako tomu bylo v případě předchozí nahrávky „Spiral Of Fear“. Novince „Secret To Hide“ to zabralo pouhých pět let, ale o tom, že by tenhle „spěch“ mohl mít sebemenší negativní vliv na propracovanost a košatost hudby Poverty`s No Crime nemůže být řeči.
Poverty´s No Crime lze zařadit do ranku kapel typu „klidná voda břehy mele“. Nevystavují posluchače nějakým invazivním atakům, jejich sound je poměrně přívětivý a přístupný, jejich hudbě často dominují nadýchané klávesy, případně rozsáhlá harmonická kooperace kláves s nijak ostrými kytarami, hlas Volkera Walsemanna je čistý, emotivní a emotivní. Budeme-li se držet německé scény, lze odkázat na přístupnost, přitažlivost a pestrost Vanden Plas či Lanfear (v klidnější podobě). Tím, že osmička skladeb ani v jednom případě nepodleze hranici šestí minut je vcelku očekávatelné, že Poverty`s No Crime se nedrží nějakých průhledných a schématických struktur, ale je třeba zdůraznit, že melodie, se kterými velmi příjemně čarují, mají jasně navrch nad technickými ekvilibristkami, ani v instrumentálních pasážích se kapela nesnaží unavit posluchače zbytečnými složitostmi. Díky tomu album velice příjemně plyne a přitom chytlavá „Grey To Green“ s kousavějším úvodem a následně hodně povědomou melodií, „Flesh And Bones“ se staromilsky živými klávesami, syrovější instrumentálka „The Great Escape“ s moderním nádechem, či dramatičtější „Schizophrenic“, díky celkové atmosféře i silné gradaci odkazující kamsi k Savatage jsou prakticky neoposlouchatelné. Doplňte k tomu angažované texty, podávané nevtíravě sugestivním způsobem a o kvalitě alba není pochyb.
Připodobnění k Vanden Plas a Lanfear není úplně samoúčelné – stejně jako tyto kapely dělají Poverty`s No Crime hlubokou, přitažlivou a promakanou muziku, stejně jako tyto kapely Poverty`s No Crime nikdy nestáli úplně na výsluní. Ale vytrváte-li na scéně třicet let (a z toho poslední dvě desetiletky v nezměněném složení), je jisté, že ve vás něco prostě musí být. „Secret To Hide“ to spolehlivě potvrzuje.
|
