Zvuk mořské trubky a rozjásané dudy znovu zvou k tanci. Němečtí Tanzwut jsou zpět a s nimi i jejich klasický styl, neopakovatelný mix středověkých melodií, lidových motivů a industriálního metalu. Ten funguje už víc než dvacet let, aniž by za tu dobu doznal propadů či špatných alb. Proto je tato kapela sympatická a neustále hýčkající si široký okruh věrných posluchačů, kterým letos nabízejí už dvanácté album „Die Tanzwut kehrt zurück“. Album znovu tak tradiční, jak jen se dalo čekat, album, které jistě nezklame ani jednoho ze starých fanoušků. Je pravda, že na něm Tanzwut opět nabízí jen svůj osvědčený arzenál zbraní, ale ten jen natolik osobitý, že je i po dvaceti letech existence originální a přitažlivý. Žádná revoluce se na novince nekoná, ale věrným příznivcům tanzwutovského lidově elektronického šílenství to určitě ke štěstí postačí.
Tomu, kdo Tanzwut ještě nezná, by se dala kapela přiblížit jako nezbednější, roztančenější a frackovitější bratříček slavných krajanů Rammstein. I tato berlínská sedmička muzikantů klade velký důraz na pochodové tempo, těžící ze strojově přesných, tvrdých kytarových riffů a jadrnou němčinu. To je hlavním pojítkem s kapelou Tilla Lindemanna a činí to z Tanzwut po boku Rammstein hlavní představitele Neue Deustche Härte. Co však od Lindemanna a spol. kapelu odlišuje, to je využívání nejrůznějších lidových nástrojů, jako jsou dudy, mořská trubka nebo různé píšťaly. Ty otupují tvrdé, ocelové hroty kapely, neboť hrají stejně důležitou roli jako kytary, ale je to právě to, co dělá z Tanzwut velice specifickou kapelu. Moc takových na německé scéně nenajdete a pro partu vedenou frontmanem Mikem „Teufelem“ Paulenzem je to obrovské pozitivum.
Když to přeženeme, jsou Tanzwut v podobné pozici jako AC/DC nebo jako byli Motörhead. Jsou natolik originální, že si mohou dovolit vydávat konzervativně znějící alba. Nedělají žádné velké experimenty, které by byly v jejich případě spíše na škodu věci. Hrají si pořád to své a dělají to znovu dobře. I po dvanácté těží ze stejného modelu jako na bezejmenném debutu z roku 1999. Je na posluchači, zda to přijme, nebo to bude muset nechat být. Jedinou změnou oproti deskám z minulé desetiletky je fakt, že Tanzwut na novince přitvrdili, přidali o trochu více kytar a naopak zvuk dud se ozývá spíše v omezenější míře. Desce to dodává na údernosti, i když se místy vytrácí středověký duch a Berlíňané zní, jako kdyby skutečně chtěli šlapat na paty Rammstein. Děje se tak hlavně ve skladbě „Johann“, odkud vliv Lindemannovy party ční hodně okatě, ale nakonec se o žádnou kopírku nejedná. Takže bez problému…
Jiná místa na desce jsou ale zajímavější. Bezpochyby nejpůsobivěji Tanzwut působí ve skočné „Berlin“, která nezastírá hitové ambice, zejména Teufelova pěvecká linka dokáže chytnout za srdce. Rozhodně se vydařila i spolupráce se středověkou metalovou kapelou Saltatio Mortis ve skladbě „Pack“, a pak zpěvná „Narziss“. Tyto tři skladby jsou vrcholy nové desky, ale za poslech stojí i ostatní, protože Tanzwut opět dokazují, že dobrou písničku prostě umí napsat. Při poslechu „Die tanzwut kehrt zurück“ proto vládne spokojenost, i když je docela jednoduché odhadnout, jak bude skladba vypadat hned po jejím úvodu. Ale nevadí to, kvalita jednotlivých kompozic a vlastně i celku zůstala zachována.
Výsledkem je další velmi dobrá práce této berlínské party. Jediný starý fanoušek nebude zklamán a chytlavý materiál má takovou sílu, že by mohl přilákat i posluchače další. Tato jízda, kterou Tanzwut začali už na konci minulého tisíciletí, proto pokračuje dál bez ztráty sebemenšího kousku energie.
|
