”Pak jsme se rozhodli to znovu zkusit spolu…“ Byť album „Black Brick Road“ dělí od předchozího „The Neonai“ pouhé dva roky, tedy doba, která by se u normálně fungující kapely nedala považovat za kdovíjak natáhnuté období pro vydání nové desky, v případě Lake Of Tears se věci měly trochu jinak. To „spolu“ bylo velmi podstatné. Byť na „The Neonai“ měli Brennareho spoluhráči v bookletu uvedená svá jména coby členové kapely, realita byla trochu jiná. Na „Black Brick Road“ už o soudržnosti Lake Of Tears nebylo třeba pochybovat, švédská trojice zašla dokonce tak daleko, že na šestém albu není poprvé jako autor uvedený výhradně Daniel Brennare, k autorství skladeb se hlásí celá skupina. A byť je Brennareho rukopis nezpochybnitelný a v základu se tak fanoušek může těšit na „svoje“ Lake Of Tears, je faktem, že „Black Brick Road“ vneslo do portfolia kapely další neobvyklé barvy.
Jistotu (alespoň dočasně)přinese už úvodní „The Greymen“. Když se po krátkém atmosférickém intru vyhrne Brennareho typicky podmanivý vokál v poměrně civilním podání se svým podmanivým „Such a dark cold way and it enters through your breathing everyday…“, následovaný výrazným klávesovým motivem a hladivě jemnou kytarou v houpavě gotickém oparu, je jasné, že Lake Of Tears nic neztratili ze své přitažlivosti. Podobně funguje i elektronikou silně nakopnutá „Dystopia“ s parádní melodií a dokonale vyhrocenou atmosférou v refrénu, či vláčně depresivní hutná „Rainy Day Away“. Vrchol typické melancholie přinese „The Organ“, u které spolehlivě zamáčknou slzu příznivci podzimního alba, až nezvykle živě působí uvolněná rockovka „Sister Sinister“ s dominantním ženským zpěvem a až punkově ležérním nádechem, do závěrečné tvrďárny „Crazyman“ prosáknou stopy industriálu a až nezvyklý chaos, zaslouženě titulní „Black Brick Road“ s výraznými klávesami je typickou ukázkou toho, kolik v sobě zdánlivě klidná muzika Lake Of Tears má vnitřního napětí a síly.
„Black Brick Road“ je poměrně zvláštní album. Lake Of Tears na něm ani v nejmenším nepopírají svoji minulost, najít spojnice na jejich albové milníky není obtížné, přitom nezůstávají stát na místě. A i když album zabalili do svého nejméně výrazného obalu, obsah desky je náladově asi nejpestřejší nahrávkou v celé historii kapely. Díky tomu působí „Black Brick Road“ až trochu nesourodě, nicméně podobně, jako žlutá cihlová cesta z Čaroděje ze země Oz vedla ke štěstí, stejně tak černá cihlovka Lake Of Tears byla pro příznivce téhle kapely, již téměř ukládající se ke spánku, symbolem toho, že její cesta nekončí.
|
