„Když to skončilo s Hanoi Rocks, vrátil jsem se domů a myslel si, že můj život skončil. Měl jsem už za sebou všechno. Bylo mi jedenadvacet,“ řekl bývalý basista finské legendy Sami Yaffa, když vzpomínal na hořký konec kapely, kterou de facto zabila automobilová nehoda, při níž v autě Vince Neila z Mötley Crüe zemřel bubeník Razzle. Zabila je nehoda… a drogy. Na začátku roku 1985 členové kapely fičeli až po uši v drogách a někteří, včetně Yaffy (a hlavně kytaristy Andyho McCoye) si na nich vybudovali skoro devastující závislost. Dnes je Yaffovi osmapadesát a dávno je čistý. Dokonce se z Ameriky, v níž žil dlouhá léta po konci Hanoi Rocks, přestěhoval zpět do Finska, kde znovu vystupuje s někdejším spoluhráčem, zpěvákem Michaelem Monroem. A kromě toho vydává sólový debut. Po čtyřiceti letech od doby, kdy byla jeho hra poprvé ke slyšení na kultovním debutu „Bangkok Shocks Saigon Shakes Hanoi Rocks“. A vlastně proč ne… Sólová kariéra se dá rozjet i před šedesátkou…
Yaffův rukopis je jasný, přestože nikdy nebyl stěžejním a bůhvíjak pilným autorem. V Hanoi Rocks nikdy neprolomil monopol Andyho McCoye, autorsky činný nebyl příliš ani v dalších spolcích Demoliton 23, Jerusalem Slim, Jetboy nebo po boku Johnnyho Thunderse, s nímž hrával po konci Hanoi Rocks. Až poslední léta začal vystrkovat růžky a některé z jeho příspěvků použil Michael Monroe na svá novější alba nebo se dostaly na desky New York Dolls, jejichž členem byl Yaffa pár let po roce 2000. Šuplík logicky přetékal. Covidové lockdowny, během kterých nemohl vystupovat naživo, byly ideální příležitostí pro probrání nápadů posledních let a tvorbu nového alba. Otázka byla, zda se Yaffa dovede vyrovnat skladatelské genialitě Andyho McCoye nebo energii Michaela Monroea. Má k oběma blízko, zejména od McCoye se toho hodně za dobu působení v Hanoi Rocks naučil, přestože to byl právě kytarista z Laponska, který Yaffu svým chováním z Hanoi Rocks vystrnadil. Ovšem základ mají oba stejný…
Yaffova sólová prvotina s krkolomným názvem „The Innermost Journey To Your Outermost Mind“ logicky vychází z toho, co začal v Hanoi Rocks. S jejich světem má společného hodně, přesto se nedá na sto procent říct, že by basista plně navazoval na album „Two Steps From The Move“, které pro něj v této kapele bylo posledním. Bere si to nejlepší z tehdejší hektické doby, kdy se Hanoi Rocks měli stát největší kapelou světa (ten statut jim nakonec vyfoukli Guns N`Roses, kteří se u nich mnohému učili), ovšem pobírá inspiraci i u dalších souborů, kterých byl členem v letech následujících. Všudypřítomný je drzý úšklebek, který kdysi zprofanovali The Rolling Stones, jsou zde i vlivy punku a někdejšího vizionářství dalších Yaffových oblíbenců The Clash. Yaffa dal dohromady skvělou sestavu, sám zpívá a hraje na basu, v rytmické sekci jej doplňuje bubeník Janne Haavisto a hned čtyři kytaristé, spoluhráč z kapely Michaela Monroea Rich Jones, člen Stone Sour a Black Star Riders Christian Martucci, Rane Raitsikka ze Smack a nedávno zesnulý Timo Kaltio, jeho někdejší nástupce v Hanoi Rocks a jistou dobu i spoluhráč Izzyho Stradlina z Guns N`Roses. Tedy vybraná společnost, která nemohla natočit špatnou desku.
Sami překvapuje, jak bystrým autorem může být. Album dokázal udělat velice pestrým způsobem a nenechal se svazovat stylovými mantinely. Vedle nabroušených punkovek, kterým vévodí „Selling Me Shit“, zabrousil Yaffa do hájemství typicky hanoiského rock n`rollu, ale i do vod reggae či mexické lidové hudby. Že to zní nesourodě? Jen zdánlivě. Ty věci k sobě pasují, ba co více… Ty, které jsou z jiných hudebních soudků, se zdají být nejvýraznějšími. Desce jasně dominuje halucinogenní reggae „Rotten Roots“ a „You Gimme Fever“, ve které si Yaffa pohrává s melodiemi a atmosférou tak, až cítíte magický duch noci v Karibiku. Opakem je mexická lidovka „Look Ahead“ či countryová „Down At St. Joe`s“, ostře kontrastující s typicky rock n`rollovými kusy „Armageddon Together“, „Germinator“ nebo „Look Ahead“, dalšími výraznými položkami alba. Už jen z tohoto je jasně znát, jak chuťově pestrou a stylově rozostřenou desku Yaffa natočil. A je to v její prospěch.
Z Yaffova alba je znát obrovský nadhled a zkušenosti, které tento muzikant za léta nasbíral. Album je uvolněné, netlačí zbytečně na pilu a dobře se poslouchá. Yaffa s ním nedosáhl podobného efektu, jako Andy McCoy s poslední sólovkou „21st Century Rocks“, nemá ani takový hitový potenciál jako alba Michaela Monroea, ovšem skvěle doplňuje mozaiku tvorby přeživších členů Hanoi Rocks. I proto je deska pro fanoušky této legendy velmi cenná.
|
