Gypsy Lee Pistolero, vlastním jménem Lee Mark Jones, září optimismem. Povedlo se mu totiž vrátit kapelu Gypsy Pistoleros na scénu v plné parádě a silnější než kdy dříve. To potvrzuje velmi silná deska „The Mescalito Vampires“, která je takovým novým debutem kapely. Proto bylo zapotřebí Leeho trochu vyzpovídat. Zpěvák se projevil jako rozený vypravěč, který se nebál mluvit o chybách z minulosti, jež na čas jeho hudební kariéru zruinovaly. Hudba Gypsy Pistoleros je pozvánkou do podivného polosvěta, ovšem je přitažlivá stejně jako filmy Quentina Tarantina. A Gypsyho příběh píše jednu z kapitol rock n`rollových dějin.
Ve světě vládne politická korektnost. Neměli jste někdy problémy se svým názvem?
Náš název odkazuje na Gitano Gunslighters. V devadesátých letech jsem žil v Zaragoze v La puente De Aragon ve Španělsku, a sami tamní cikáni, gitanos, nás nazývali cikány, protože jsme nosili hodně glampunkové oblečení, tedy věci, které oni nosí v normální životě. To z nás ve Španělsku udělalo vyděděnce a outsidery. A já tenhle výraz miloval, tak jsem ho dal i do názvu kapely. Naše první turné se uskutečnilo ve Španělsku, kde jsme v roce 2007 hráli s Adler`s Appetite (tehdejší kapela bývalého bubeníka Guns N`Roses Stevena Adlera, pozn. aut.) a začínali jsme v baskickém regionu San Sebastian. Tenkrát jsme my i náš název způsobili trochu pozdvižení. To je ale správné. Rock n`roll má být nebezpečný, na hraně, divoký a neomezený. Za naši kariéru jsme měli několik dotazů, jestli nechceme složit zbraně. Nasrat!
Jak bys popsal Gypsy Pistoleros čtenáři, který o vás ještě neslyšel?
Páni!!! Jsme ta největší flamego glam sleaze rock n`rollová kapela na světě! (smích) Nejlépe bych nás popsal jako ideální kapelu pro fiktivní bar Titty Twister z filmu „Od soumraku do úsvitu“. Jsme někde mezi hudbou Enia Morriconeho, maniakální středomořskou atmosférou Gypsy Kings, syrovým glamem New York Dolls a skvělým přístupem Guns N`Roses. Jsme prostě flamengo rumba punk n`roll.
Novinku „The Mescalito Vampires“ vydáváte rychle po minulém albu. Tvořili jste ji během covidových lockdownů?
Všechno to vzniklo během lockdownu. Spojil jsem se s Markem Westwoodem, který hraje v kapele Clivea Nolana, kde teď dělá progrockovější věci. Předtím se mnou byl v kapele White Trash, to bylo v roce 1996, kdy jsme jeli jako předkapela Motörhead. Mark je skvělý kytarista, ale umí hrát na všechno. Během lockdownu jsem mu řekl: "Pojďme spolu udělat album!“ Uzavřel jsem také dohodu s australským vydavatelstvím. Dali jsme dohromady skvělé muzikanty, mezi kterými byl bubeník Jan Vincent, který hrával s Pendragon a býval také bubeníkem v Ghost. Je legrační, že jsem to zmiňoval v rozhovorech, i když by se nemělo říkat, kdo vlastně v Ghost hrál. Takže to je taková exkluzivita. Prostě hrál v Ghost, ale já jsem to neřekl (smích). Nakonec jsme získali Gaza na kontrabas, což je naprostá legenda rockabilly hudby. Našli jsme i klasického hráče na trubku a říkali jsme se: „Ty vole, to zní hodně dobře.“ Společně jsme dali dohromady album, které jsem vždycky chtěl udělat. Nestaral jsem se o nic jiného než o to, jak to všechno dostat na desku. Takhle přesně jsem to chtěl dělat už od začátku. Už jsem na kecy dost starý. Ale tohle je napínavé a vzrušující album. Někdo mi dokonce řekl, že je to obdoba „Appetite For Destruction“ ve stylu latinského rocku. A já si řeklo JO! Teď bychom mohli zasáhnout latinský trh stejnou intenzitou. To by bylo skvělé (smích).
První, co na nové desce zaujme, je titulní skladba „The Mescalito Vampires“. Proč jste se pro ní rozhodli oprášit Hotel De La Muerta?
Protože to před těmi lety nebylo udělané pořádně. Měl jsem i pár dalších věcí, které jsem chtěl uvylepšit. Myslím, že teď se nám to povedlo. Navíc se změnil refrén, který to potřeboval.
Právě refrén „Welcome To The Hotel De La Muerta“ evokuje „Hotel California“ od The Eagles. Je to takový tvůj vtip?
Naprosto! I celý ten text je tak postaven.
Mohl bys říct, jestli deska „The Mescalito Vampires“ má ucelený příběh nebo jsou jednotlivé skladby samostatné?
Je to příběh o Billy The Kidovi od dítěte až po starého střelce. Jasně, možná jednou z toho bude i muzikál (smích). Dávám také přednost tomu, aby posluchač zapojil svou fantazii a bude na něm udělat si obrázek, co mu deska řekne. Jak na něj působí příběh a jednotlivé kapitoly. Správně to vystihl Dave Willks ve svém podcastu, který řekl: „Pro mě „The Mescalito Vampires“ znamená příběh psanců, kteří žijí mimo zákon násilným životem. Nevím, jestli to bylo úmyslné nebo je to hra. Nejprve kapela nastaví scénu, vypráví několik příběhů a nakonec se dozvíme více o konkrétních postavách.“
Na albu podáváš vynikající pěvecký výkon. Jak si udržuješ svůj hlas v kondici?
Díky! Zvykl jsem si svůj hlas úplně zneužívat, napínat ho, dokud naživo nezněl hrozně. Rozhodl jsem se, že pokud se vrátím na scénu, musím to tentokrát dělat správně. Přestal jsem pít asi před rokem, přestože stále kouřím. Hlas teď používám hlavně k vyprávění příběhu, místo toho, abych se snažil trefit směšně vysoké tóny, na které jsem dříve nemohl dosáhnout. Teď už svůj hlas znám, používám nízké tóny a více variací.
Na každé desce měníte image. Proč jste se tentokrát rozhodli pro hororový make up?
Lidi mi říkali, že Gypsy Pistoleros jsou ideální kapelou do baru Titty Twister z Tarantinova filmu „Od soumraku do úsvitu“. A tou jsme se právě teď stali. Miluji film „Den mrtvých“ a z toho jsme vzali náš vzhled. Kdo by se chtěl koukat na partu chlápků ve středním věku, jak se snaží vypadat jako Mötley Crüe nebo Hanoi Rocks? Chtěl jsem, aby naše koncerty oslavovaly i latinskou hudbu. Uspořádejte oslavu, oslavte Día de la Muertes, oslavte Cinci de Mayo, oslavte život! Bavte se, je to jen glam, divadlo. Spektákl!
Vaše dvě poslední alba vyšla u společnosti Golden Robot Records. Je pro vás zázemí této firmy důležité? Co vše dělá pro vaší propagaci?
Prostřednictvím Golden Robot jsem vydal album „The Greatest Flamenco Glam Sleaze Band Ever!“, ale nedostal jsem od nich takovou podporu, jakou dávají L.A. Guns, Love/Hate, Rose Tattoo nebo Jefferson Starship. Prodávají staré, klasické kapely a dělají to dobře. Ale já od nich chtěl a očekával větší podporu, samozřejmě nějaké peníze a že naše věci dostanou dál. Tak jsem se upsal značce Off Yer Rocka, kteří mají The Quireboys, ale i spoustu nových, mladých a vzrušujících kapel. Vedoucí firmy Joel Ellis ví jak na to. Chápe, jak má pracovat v podstatě s novou a jedinečnou kapelou. Takže poprvé jsem s nahrávací společností spokojený. Koukni na náš odkaz u nich https://offyerrocka.com/artists/gypsy-pistoleros/.
Jakou skladbu z „The Mescalito Vampires“ bys jmenoval jako největší hit alba?
Myslím, že „The Mescalito Vampires (Welcome To The Hotel De La Muerta)“ je skvělá. Konečně! Skvěle vyšla i „The Name`s Django“, za což jsem hodně rád. Je to balada, která se změní v punk n`roll. A „Lost In A Town Called Nowhere“ je skutečná latinskoamerická rocková vypalovačka. Miluju všechny skladby, není tam žádná zbytečná výplň.
Vzpomeneš si na impulz, který vedl k založení Gypsy Pistoleros?
Všechno začalo v letech 1991 až 1994, kdy jsem bydlel v Zaragoze ve Španělsku. S mojí tehdejší kapelou The Last Gang jsme absolvovali turné po Španělsku, hráli jsme s Motörhead, Nazareth, The Cramp, s Black Sabbath, když u nich zpíval Dio, se Sepulturou a hlavně v roce 1993 s Ramones na podporu jejich alba „Mondo Bizzaro“. Podepsali jsme smlouvu s jejich správcovskou společností Red Eye, která měla i Blondie a Talking Heads. Chtěli jsme být něco více než jen předkapela. Během toho času v Zaragoze jsem se zamiloval do starých rumba písní od Los Chicos & Lo Chunguitos a během našich opileckých zkoušek i do Los Heroes del Silencio, opravdu hodně slavné španělské flamengo kapely kytaristy Juana Valdivii. Ti zkoušeli v tamním studiu Ketama několik místností pod námi. My hráli punkové klasiky jako „Anarchy In The UK“ a nakonec jsme skončili u rumby. Hodně se nám smáli. Udělali jsme v tomhle duchu asi tři skladby, které jsme dali do našeho setu, když jsme hráli před Ramones. Reakce byly ohromené. Napůl anglická kapela a hraje rumba flamengo punk? Pak se to změnilo a lidi to milovali. V roce 1994 jsem se vrátil do Velké Británie a nahrál jsem dvě flamengo/rumba věci s Markem a Ianem, dnešními členy Gypsy Pistoleros. Znělo to skvěle, ale žádná nahrávací společnosti nevěděla co s tím. Tak jsem to na hodně dlouhou dobu odložil, až do roku 2005, kdy jsem já, Ian, Neil Phillips a Scott Garett nahráli celé album v tomto duchu. Flamengo, rumba ve srážce s punkrockovými riffy, s bušením basů a mlácením do bicích. Navazovali jsme na punkové tradice se sleazy přístupem, přesto se flamengo nám dostalo do hlavy a odmítalo odejít.
Jak začali Gypsy Pistoleros?
To se změnili lidi. Vydali jsme se na první turné s Adler`s Appetite, pak s Dogs D`Amour a poté v letech 2007 až 2011 s L.A. Guns, Faster Pussycat, Ratt, Dirty Penny, Bang Tango, Wrathchild, Vains Of Jenna, Twisted Sister, Poison, Vincem Neilem, Skid Row, Slaughter, Dokken a ZZ Top. Jezdili jsme i festivali Rocklahoma, kde hráli Mötley Crüe, Guns N`Roses, Poison, ZZ Top, Twisted Sister, Poison, Faster Pussycat, Vain, Papa Roach, Whitesnake, Skid Row, Black Label Society. Normálně takhle každou noc! Bohužel jsme zajeli do rock n`rollového klišé. Chlast, drogy a všechny sklony glamu a sleazu osmdesátých let. Až moc jsme chtěli být rockovými hvězdami. Už jsme se ani neobtěžovali s hudbou. Ztratili jsme svou jedinečnost. Skončil jsem v roce 2011, kdy jsme podepsali naprosto katastrofální smlouvu s Heavy Metal Records. Byl jsem vyřízený.
O jedné kapele jsme ještě nemluvili. Z vaší tvorby byl vždycky cítit vliv Hanoi Rocks. Jsou pro tebe tato kapela a její styl psaní skladeb důležité?
Hanoi Rocks, Lords Of The New Church, punkoví velikáni jako Stiff Little Fingers, The Damned, The Ruts. To jsou kapely, které jsem od dětství miloval. Měl jsem štěstí, že jsem s řadou z nich mohl cestovat. Ramones, The Alarm, Theatre Of Hate, UFO, Vain, Faster Pussycat, Bang Tango, L.A. Guns, Dogs D`Amour… Tohle všechno styl psaní ovlivňuje. Magazín Classic Rock nás kdysi popsal jako vzrušující minutovou sbírku melodických háčků, která voní exotickým kořením a zakázanými konkubínami. Doslova napsali, že Gypsy Pistoleros zní jako Hanoi Rocks, kdyby Hanoi Rocks byli sultáni a zaklínači hadů. Myslím ale, že jsme víc než to a teď to teprve začínáme dávat najevo.
V roce 2007 jste vydali debutové album „Para Siempre“. Splnila tato nahrávka vaše očekávání? Jsi s ní spokojený dodnes?
Bylo v pohodě, producent Joe Gibb byl skvělý. Jenže tehdy jsem ještě neměl správnou kapelu, takže deska není tak dobrá, jak by mohla být. Skladby byly dobré, ale tehdy jsme jim nedali to pravé provedení.
Proč po „Para Siempre“ následovala dlouhá pauza a další řadovou desku jste vydali až v roce 2020?
To je právě to, že Gypsy Pistoleros sklouzli do rock n`rollového klišé. Drogy, párty, to všechno si pak vzalo daň. Už jsme se ani nestarali o hudbu. V roce 2012 jsem se zamiloval do herectví a jak jsem byl rozčarovaný z celého rock n`rollového cirkusu, tak jsem zahájil hereckou kariéru. Vystudoval jsem herectví a začal jsem hrát ve filmech a na divadle. Je ironií, že moje one man show „A Rock N`Roll Suicide“ se stala velkým hitem na Edinburg Fringe Festival a vedla k mému obnovenému zájmu o hudbu. Najednou se objevovali lidé, kteří se mě ptali, proč Gypsy Pistoleros neměli megaúspěch a tak dále. Nemohl jsem to tak nechat. Už jen kvůli tomu, že nás někdo, kdo viděl mojí show, doporučil firmě Golden Robot, se kterou jsme pak podepsali smlouvu.
Bylo album „The Greatest Flamenco Glam Sleaze Band Ever!“ sbírkou nových skladeb nebo se jednalo o skladby, které jste napsali v průběhu let?
Byly to věci z minulosti. Vytahal jsem je za šuplíku.
Svou identitu schováváte za přezdívkami. Jeden čas jste se prezentovali všichni s příjmením Pistolero. Je tam jasná inspirace u Ramones?
Přesně tak. Když jsme s Ramones jezdili, tak jsem ukradl ten jejich nápad pro Gypsy Pistoleros.
Sestava kapely se v průběhu let měnila, považuješ současnou sestavu za stabilní?
Tohle je ta kapela, kterou jsem vždycky chtěl a nemohl jí dát dohromady, protože ostatní byli v jiných úspěšných kapelách. Pořád na turné nebo nahrávali desky. Pro mě je to sestava snů. Vždycky jsem byl schopen poměřit síly s kýmkoliv, i s nejvíc super kapelami. Teď máme nové věci, kapelu, takže uvidíme. Jsme zpět v kole. Udělali jsme dva festivaly a reakce byly fantastické. I odezvy na nové album jsou neuvěřitelné.
Gypsy Pistoleros je kapela, kde není nouze o překvapení. Už víš, kam se vaše cesty budou ubírat v příštích letech?
Teď, když máme smlouvu s Off Yer Rocka, tak určitě budeme dělat spoustu velkých festivalů a příští rok pojedeme turné po Americe. Už jsme zahájili práce na novém album, které se bude jmenovat „Duende A Go Go Go“. To bychom měli vydat v květnu 2022 a bude obsahovat několik skvělých nových věcí. Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem z toho tak nadšený a napumpovaný energií. Tihle hráči v kapele, to je prostě Premiere League. Všechno, po čem jsem toužil, se koncentrovalo v této kapele. Teď prostě šlo všechno ven, ten náš flamengo rumba punk rock n`roll…
|
