Euronymous by měl z Aury radost, jenže kdo se dneska lekne satanského black metalu? Polsko-italská dvojice Aura přesně takovou hudbu produkuje. Může mít jejich tvorba smysl, když strašení Satanem je přežité už od dob vypalování kostelů a vražd popisovaných v hudební historii jako vyvrcholení práce Black Metal Mafia? Moc ne. Aura to příliš nevadí a tvoří přesně v duchu doby, kdy v Norsku hořely kostely, v krvi leželi nejen oponenti, ale i členové Black Metal Mafia a ve velkém se v metalové komunitě zatýkalo. Ta doba je v současnosti do značné míry glorifikována, čemuž určitě pomohl i film „Vládci chaosu“, neboť ten přiblížil skutky Černého kruhu dnešním fanouškům. Ale je možné ducha této doby oživit? Aura se o to snaží, ale většinou její práce vyznívá naprázdno.
Aura je zbrusu nový výhonek evropského black metalu. Sestává z basisty, bubeníka a kytaristy Radamantise (což je bývalý člen kapel Eviscerate a Necrolust) a polské zpěvačky Natalie S. Poprvé se spolu představili na jaře letošního roku na EP „Satan Is My Master“, které tvoří i základ jejich debutového alba „Falling Darkness“. „Satan Is My Master“ bylo dílo načichlé pekelným mourem až běda, ovšem po instrumentální stránce velice chudé a triviální. Přesně jako první pokusy Mayhem a Burzum. Jenže od doby, kdy Varg Vikernes a Dead poprvé skřehotali své zaklínadla, uplynulo už přes třicet let a doba dnes klade úplně jiné nároky. Zejména co se týká zvuku i hráčských dovedností. To obojí je zde na minimální úrovni. Dvojici nelze upřít, že by nedokázala vytvořit příslušnou atmosféru, ale všechno ztroskotává na problematickém provedení.
„Satan Is My Master“ zní jako vzývání pekelných mocností a navodí správnou strašidelnou náladu. Jenže působí spíše jako intro, Natalia sípe na pozadí bzučivé kytary a disharmonických zvuků. Kdyby poté následoval pořádný kytarový útok s kulometnými bicími, jistě by byla „Falling Darkness“ působivější. Nic z toho ale nepřijde. Aura dál pokračují ve stejném duchu. Po chvíli kytary, snad hrané přes patnáctiwattové kombo, začnou hodně lézt na nervy. Jejich zvuk i nápady jsou velmi monotónní, stejně jako zprvu zajímavý hlas Natalie. Nemá charisma Vikernese, do jehož polohy z Burzum dob blackmetalových se situuje nejvíce a místy je znát, že na havraní krákor sotva stačí. Desce chybí i větší pestrost. Starý black metal moc prostoru pro zvukové kouzlení nedával, ale hrát se současnými technickými možnostmi jako v dřevních dobách konce osmdesátých let je hodně velká zoufalost. Asi to byl úmysl, ale tento záměr se naprosto míjí účinkem. Občas se podaří najít zajímavé místo, nervy drásající buzkot kytar přeruší kvílení šílence v „The End Of The World“ nebo duch raných Bathory ve „We Gonna Die“, ale nakonec vše zničí příšerný zvuk korunovaný automatickými bicími, jež mají leckde zvuk jako dětský bubínek.
Satanský black metal s nejotřesnějším zvukem, znějící jako z posledního sklepního suterénu měl kdysi své kouzlo. Útočit dnes s tak starými zbraněmi znamená totéž jako jít s husitskými cepy a palcáty proti stovce tankových divizí. Aura asi měla záměr vytvořit dílo tohoto nejpůvodnějšího black metalu se vším všudy, ale jejich snaha se v tom marasmu, kakofonii a zvukové kouli úplně míjí účinkem. Nad „Falling Darkness“ zajásá snad jen ten největší staromilec nebo chorobný obdivovatel časů, kdy se ještě blýskalo na severní obloze.
|
