D.D. Verni nikdy nebyl čistokrevným metalistou, přestože je spolu se zpěvákem Bobbym „Blitzem“ Elsworthem vůdčí postavou thrashmetalové legendy Overkill. Jeho skladatelský styl vždy pošilhával po jiných hudebních odvětvích, proto už první album Overkill „Feel The Fire“ bylo načichlé punkem víc, než jakékoliv jiné metalové album do té doby. Punk (vždyť si také Verni zvolil svou přezdívku podle Dee Dee Ramonea) byl řadu let Verniho hnacím motorem, přestože se v jeho autorské studnici skrývala jedna třináctá komnata. V dobách, kdy metalisté ještě byli striktně netolerantní k výletům do jiných hudebních sfér by se o ní Verni pravděpodobně neodvážil ani pohovořit, ale dnes už je řada věcí jinak. Už se nemusí na pódiu tvářit jako největší drsňák z baráku a nemusí skrývat ani své odlišné hudební chutě.
„Asi to bude pro některé lidi šok,“ rozpovídal se o svém novém projektu D.D. Verni, „ale už delší dobu fandím jistému druhu hudby. Když jsem byl malý, hrály v našem domě staré bigbandové standardy. Můj otec miloval Franka Sinatru a já s tím vyrůstal. Měl jsem moc rád hudbu padesátých let a doo-wop. Fatse Domina, Jerryho Lee Lewise nebo Toma Jonese.“ Už jen toto prohlášení musí být pro ortodoxní fanoušky Overkill silná káva, natož pak deska, kterou tvůrce thrashových monolitů „Rotten To The Core“, „Hello From The Gutter“ nebo „I Hate“ vydal. Tu řada „pravověrných“ metalistů pravděpodobně prokleje do sedmého kolene, ovšem najde se nepochybně i dost těch, kteří ji sluchu dopřejí. A třináctiskladbová kolekce „Let`s Rattle“ si to zaslouží. Verni ji vytvořil originálním způsobem, neboť spojil svou přiznanou lásku k hudbě let poválečných s punkovou a metalovou energií (více z těchto stylů však na albu nehledejte) a zabalil ji do zvukového balení, odpovídajícího letopočtu, který aktuálně stojí v kalendáři.
Je tu jistá paralela s albem, které pod jménem projektu Soul Station letos vydal frontman Kiss Paul Stanley. Stejně jako on se Verni vrací v čase o dobrých sedmdesát let zpět a tvoří podle pravidel tehdejší doby. Ovšem na rozdíl od Stanleyho, který vyjadřoval svou lásku k soulu a rhythm n`blues, čímž vytvořil dílo zejména pro staromilce, na to jde Verni jinak. Chce, aby jej brali i mladší ročníky a nakonec i fanoušci Overkill. A jelikož se chtěl pohybovat právě v padesátých letech, v dobách dřevního rhythm n`blues, jazzu a swingu, musel desce dát kopanec v podobě pořádně zostřených kytar a rytmiky. Možná takhle by dnes hrál Jerry Lee Lewis nebo Chuck Berry, kdyby byli o generaci nebo dvě mladší. Albem zcela prostupuje atmosféra tanečních sálů Ameriky padesátých let, kde se mísil doznívající jazz, rodil se rock n`roll a závěr večera vždy patřil swingovým standardům. Proto Vernimu nechybí řádná dechová sekce, hrající jako o život do jeho ostrých kytarových tónů.
Je s podivem, jak se basista Overkill dokázal položit do tehdejší doby a vytvořil devítku autorských věcí, které zní dost podobně jako čtveřice původních coververzí. Jako kdyby ta léta mezi nimi neexistovala… S úvodní „Cadillac Man“ Verni odpaluje výtečně rozjetou párty v těžkém retro stylu, jeho dosavadní autorský styl reprezentuje pouze nadrzlý vokální projev. Nejdůležitější je, že skladby, které Verni pro „Let`s Rattle“ napsal, jsou v zásadě hodně silné. Pokud přistoupíte na jeho hru, prodchnutou skrz na skrz dechovými nástroji, vyplují na povrchu opravdu bytelné kompozice „Cadillac Man“, „Shake It Swing It“, „Olivia… That`s Who!“, „Just Say U Love Me“, „Manhattan Baby“ nebo „School Of Rock N`Roll“. Ty vyvažují drobná přešlápnutí typu „Powerhouse“, kde hitovou činnost kapely zabíjí ambicióznější jazzové momenty. Ovšem takové věci jsou naštěstí v drtivé menšině a nedokáží narušit rozvernou a roztančenou atmosféru desky.
„Let`s Rattle“ není žádná velká nebo zásadní nahrávka. A ani Verni ji jistě tak nebere. Je to deska vytvořená pro vlastní potěšení a přesně tak zní. Je určena nejen otevřenějším posluchačům, kteří chtějí nahlédnout do jiné části duše motoru Overkill, ale i těm, kteří znají podobně starou hudbu z praskajících vinylů. Zde je v čistém zvukovém balení a hrána s přehledem zkušených mazáků, kterým sil neubývá.
|
