Tak i Deep Purple podlehli módě coverových alb a na světě je počin „Turning To Crime“. Jedna ze služebně nejdéle působících kapel rockové historie se údajně k tomu kroku odhodlala během pandemie, kdy nemohla podpořit poslední album „Whoosh!“ a výsledkem byly spontánní nahrávací frekvence, které si vzal pod kapelní taktovku basista Roger Glover a producentsky je zaštítil legendární producent Bob Ezrin. Sestava ostřílených pardálů dokáže zaručit dobrý výsledek, ač za předpokladu, že přistoupíte na omšelou hru s coververzemi, která tentokrát ale dává smysl. Deep Purple se obrátili hluboko do minulosti, kdy členové kapely dělali své první hudební krůčky. Nešlo se primárně po hitech, což je velké plus této desky, stejně jako fakt, že Deep Purple dali všem skladbám svůj klasický výraz a výborný, čistý zvuk.
Spekulovat nad tím, proč kapela vybrala skladby, které na „Turning To Crime“ zazní, je docela zbytečné a jak říká Roger Glover, řídili se Deep Purple zejména hlasem srdce. Chtěli si zahrát ikonickou „White Room“ od Cream? Žádný problém. Chtěli si dát rozvernou countryovku Johna Hortona „The Battle Of New Orleans“? Také žádný problém. Nesourodá směska, do níž se vybíralo výhradně z období od konce druhé světové války do začátku sedmdesátých let, je udělána tak, aby byla sevřenou kolekcí se silným otiskem Deep Purple. Ten převládá nad původním duchem skladeb a je producentsky dokonale ošetřen, čímž se kapela vyhnula nevyrovnanosti, která bývá průvodním znakem podobně koncipovaných desek. Deep Purple jsou tak skvělí muzikanti, že si mohou dovolit dát starým klasikám vlastní tvář, čímž tvoří verze, které jsou lepší a dokonalejší než originály.
Největším pojítkem mezi originály a tradiční tváří Deep Purple je hlas Iana Gillana, stále dostatečně silný a pevný, a hammondky Dona Aireyho, jasný poznávací znak kapely. Skvělý výkon odvedla celá kapela, Deep Purple působí ve svých letech (věkový průměr členů je přes sedmdesát let) stále jako dobře promazaný stroj, sázející víc na výkon celku než na jexhibice jednotlivých členů. I proto je deska celistvá, ač se nedá mluvit o jasném konceptu, ale „pouze“ o skladbách, jež stojí každá sama za sebe. Díky absolutní umělecké svobodě je ze všech skladeb znát, že je Deep Purple nahráli zejména pro radost a potěchu svého muzikantství, a tak si kapela může dovolit udělat z garážové klasiky „7 And 7 Is“ od hippiesáků Love, explodující vulkán, připomínající drtivý úvod slavné „Speed King“ z ultimátního alba „In Rock“. Může si také dovolit legrácku s ústředním motivem „Smoke On The Water“, vsunutým prostřednictvím piana do „Rockin` Pneumonia And The Boogie Woogie Flu“ (původně od Hueye Smithe). Vše zní přirozeně a nenuceně.
Důležitá je také kytara Stevea Morse. Nedá se znovu říct, že by se mu podařilo vystoupit ze stínu svého předchůdce Ritchieho Blackmorea, ale Morse je inovativní a vkládá sóla přesně do míst, kde mají opodstatnění. Dokáže najít průsečík mezi vlastním stylem, tradiční formou Deep Purple (zde je pořád spíš Blackmoreovým následníkem než jiskřícím objevovatelem netušeného) a úctou k nedotknutelnosti (či spíše stáří) originálů. Jeho hvězdnou chvilkou je „Shapes Of Things“ od The Yardbirds, „White Room“ od Cream a především závěrečné medley pěti skladeb „Caught In The Act“, které kapela ponechala z většiny jako instrumentálky. Morse musí suplovat vokální melodickou linku, Gilan vstupuje do popředí až ve finálové části, tvořené „Gimme Some Lovin`“ od The Spencer Davis Group. Tento sedmiminutový slepenec nejlépe do drážek alba přenáší koncertní atmosféru Deep Purple a tím tvoří až nečekané finále.
„Turning To Crime“ je z nepřeberného množství vydávaných coverových alb tím bezesporu podařenějším, čímž vzniká paralela s „Blue & Lonesome“ s nímž přišli v roce 2016 The Rolling Stones. Jak konceptem, který je milým připomenutím dávných časů prostřednictvím soudobých Deep Purple (ač dnes nehrají moderní hudbu), tak i nasazením, které z kapely doslova tryská. Pro fanoušky by tato kolekce mohla být dobrým soustem, protože se na ní objevují Deep Purple ve své méně komplikované a více písničkářské formě než tomu je u posledních studiových alb „infinite“ a „Whoosh!“, aniž by však pozbyli cokoliv ze své virtuozity.
|
