Nebe je temné, blíží se sněhová bouře, krajina se halí do pohřební mlhy. Do naprostého ticha kráká starý havran, sedící na holých větvích umírajícího stromu. Hřmotné dunění zesiluje a přichází apokalypsa. Konec světa, konec všeho… Přesně tak působí nástup desky „Funeral Death – Apocalyptic Plague Ritual II“. Název, stejně jako jméno kapely – The Funeral Orchestra – symbolizuje přesně to, co tito Švédi chtějí prostřednictvím hudby sdělit. Je to chorobné, zmučené a zkázonosné. Zároveň ale přitažlivé. Trojice Knězů (všichni muzikanti si říkají Priest) moc dobře ví, jak vyvolat apokalyptickou atmosféru a nepotřebuje k tomu žádné velké studiové triky. Nepotřebuje velké aranže, ani stohlavý sbor filharmoniků. Vystačí si s po čertech temným a pomalým black metalem a smuteční náladou doom metalu. Přesně takhle má znít kapela, která o sobě tvrdí, že je ztělesněné zlo.
Čtvrté album The Funeral Orchestra nepotřebuje silné kytarové riffy. Není třeba ani sól. Stačí zahrát jeden tón a natáhnout ho až k prasknutí, stačí pomalé, jakoby usínající bicí a k tomu zpěvákův hlas, připomínající zaříkávání Ďábla. Ale je v tom síla. The Funeral Orchestra ji soustřeďují do táhlých desetiminutových skladeb, spojující album depresivní atmosférou a ambientními plochami, které leckde působí ještě strašidelněji než podladěné tóny kytar. Jsou tím trochu podobní Američanům Sunn O))), ale proti nim nabízí více hudebního dramatu a větší porci muzikantských výkonů. V „Apocalyptic Trance Ritual“ začnou používat větší množství kytarových vyhrávek, při nichž máte pocit, že se otevírá nebe a na zničenou zemi začínají po tisících let temna dopadat první sluneční paprsky. Jenže to je krátkodobé zdání, než se vše vrátí do postapokalyptického modelu a šílený ryk ze zpěvákova hrdla znovu ukáže, že světlých chvilek na albu bude hodně málo.
Na novince The Funeral Orchestra pilují svůj starý výraz. I tak je velmi přitažlivý. Kapela jasně nastavila pravidla na minulých deskách, která se dají považovat v rámci podobně laděného black metalu za revoluční. Pracují více s aranžemi, které jsou o něco bohatší než na minulých albech. Tato rozmanitost se odrazí ve skladbě „Negations I“, v níž kytarové vyhrávky (rozhodně se nejedná o typická kytarová sóla) dostanou více prostoru a znovu prosvětlují ráz alba. Nenápadně se objeví i něco, co by se dalo považovat za melodii, ovšem i ta je brzy udupána brutální hradbou vazbících kytar. V této skladbě, nejlepší z desky, zní hlas vrchního Kněze ještě zlomyslněji a temněji. „Outro“ (Part Of Negations II) dokončuje a vymalovává naprostý pocit totální destrukce. Pak už je jen ticho. Bolestné a věčné…
Deska se povedla. Je hodně návyková, stále si budete chtít připomínat děsivou atmosféru, jakou nabízí. Je stokrát strašnější než kulometné bicí, skřehotavý vokál nebo riffující kytary. A že ji Švédi dokáží vyvolat jen se starými zbraněmi a arzenálem z devadesátých let, je další plus. Pro fanoušky zkázonosného doom/black metalu bude tohle album nutnost.
|
