Už od poloviny devadesátých let zaujímají švédští Flower Kings přední místo na prog rockové mapě světa. Kapela, sdružená okolo vedoucí persony Roine Stolta, si za téměř třicet let vydobyla ultimativní postavení mezí okolní progresivní smetánkou a svými opusy z let 1995 - 2007 se vepsala do srdcí nespočetných zástupů fans. Prvních deset nahrávek patři ke špičce žánru retro prog rock a další dvě nahrávky „Banks Of Eden“ a „Desolation Rose“ se drží jen v těsném závěsu. Jak už to tak bývá, většina dlouhodobě sloužících jednotek se časem částečně vyčerpává, a když se k tomu přidá drolení sestavy a delší časová pauza, navázat na přetrženou nit nebývá snadné. V této souvislosti můžeme poukázat na dvojici nahrávek z posledních let „Waiting For Miracles“ a „Islands“, které na některých místech zaznamenávají pouhé odlesky ne tak dávné slávy květinových králů. Jistá opotřebovanost soundu se tu projevuje a když kapela navíc neustále předkládá dvojalba, roztažená na hodinu a půl hrací doby, není se čemu divit. Roine by potřeboval daleko více soudnosti. Naštěstí je tento neduh kompenzován alespoň částečně tím, že se na poslední desky zařazují kompozice především kratší, což následnému strávení rozměrných děl alespoň trochu napomáhá.
Nejeden fanoušek může jistě zaplesat nad tím, že se situace uvnitř souboru stabilizovala a třetí deska v řadě je natočena v totožné sestavě. Dokonce je v základu znovu zapsáno jméno Roineho bratra Michaela Stolta jako druhého baskytaristy, ještě větším překvapením je návrat dřívějšího hráče na perkuse Hasse Bruniussona, jehož vklad do starší tvorby Flower King je nepopiratelný a vždy nesmírně osvěžující. Devadesát čtyři minut je znovu nabito velkými melodiemi, zvukově odpovídají stylu Flower Kings a v osmnácti skladbách posluchač najde opravdu hodně muziky. Na úvod alba kapela předkládá píseň „The Great Pretender“, v níž kombinuje všechny prvky, které jsou pro ni tolik typické a díky krásnému zpěvu Hasse Froberga se postupně vymodeluje výborný otvírák alba. Po epičnosti velké části disku číslo jedna přichází v druhé části lehkost a humor jak hudebně, tak textově. Na jednu stranu je to překvapující, na druhou vítané a inovativní.
Částečná jinakost a přitažlivost nového díla je možná dána návratem Michaela Stolta, možná použitím analogového nahrávacího procesu, ale s největší pravděpodobností bude způsobena tím, že původ některých písňových základů leží v době před x-lety, což muselo pozitivně ovlivnit styl materiálu. Roine naznačuje, že si užívá návrat k původnímu zvuku kapely a o nadcházejícím turné říká, že obsahuje spoustu materiálu ze starých, tolik oblíbených a milovaných alb. Žádný fanda kapely nebude novým materiálem nikterak zklamán.
U Flower Kings je dávno jasné, že časy dech beroucích eposů „Stardust We Are“, „Space Revolver“, „Rainmaker“, nebo s jazzem koketující dvojice „Unfold The Future“ a „Adam a Eve“ jsou minulostí. Model poslední etapy kapely je (daleko) méně invenční. To je základní kámen úrazu i nové desky. Daleko menší počet brilantních a dostatečně silných nápadů staví Stoltovu partu do role vlastních epigonů. Očekávaná strojenost a samoúčelnost je na letošní desce „By Royal Decree“ o malinko úspornější, ale ani tak člověka nepřestávají trápit pocity určitého deja vu soundu. Budiž kapele ke cti, že tentokrát více vsadila na přímočařejší rockovější vyznění, s důraznějším elementem odlehčenosti a zábavnosti. Stárnout se dá s grácií, jak se můžeme koneckonců přesvědčit u kolegů Marillion. Z trojlístku posledních děl Švédů je možné získat pocit, že pestrost a uvědomění si vlastních mantinelů lze alespoň částečně překročit. I když tento krůček je pouze pozvolný a víceméně jepičí, prozatímní stagnace se může o nějaký rok odložit.
|
