Zklamání producenta Paula Rothchilda bylo veliké, když mu kapela poprvé přehrála novou skladbu „Riders On The Storm“. Rothchild byl jedním ze zásadních tvůrců zvuku kapely a také tím, kdo dokázal napravit pošramocenou reputaci po „The Soft Parade“. Zasadil se i o tvrdý zvuk desky „Morrison Hotel“, která vrátila The Doors zpět do hry. „Je to jazzový nesmysl, dobrý tak někam do baru,“ odsoudil „Riders On The Storm“ Rothchild. Jeho spolupráce s kapelou visela na vlásku. Za pět alb, na nichž spolupracoval, mu docházela trpělivost. Měl dost Morrisona, zmizel nekritický obdiv k němu a jeho opileckým eskapádám. Nelíbila se mu ani skladba „Love Her Madly“, kterou nazval koktejlovou muzikou a která definitivně uzavřela spolupráci producenta s kapelou. Rothchild byl zdeptán ze smrti Janis Joplin, s níž pracoval na desce „Pearl“ a potřeboval si odpočinout. The Doors zůstali ve studiu sami, se zvukovým inženýrem Brucem Botnickem, který s Rothchildem pracoval na předchozích albech a proto jej nakonec Manzarek dosadil na post spoluproducenta.
Rothchildovým odchodem kapela získala definitivní tvůrčí svobodu, ale ztratila pevnou ruku, nutící Morrisona k pravidelné práci. Nakonec zasáhl Manzarek, ovšem pod příslibem, že po dokončení alba si zpěvák může dát na chvíli pauzu, aby se mohl plně věnovat vydávání svých básní. Práce na přelomu let 1970 a 1971 dostaly spád a album bylo dokončeno velmi brzy. Alespoň na poměry kapely, která se naučila využívat každé chvíle, kdy se její frontman objevil a byl v použitelném stavu. Z Morrisona jako kdyby vyprchávala někdejší energie. Alkohol i neustálá hrozba vězení jej devastovaly a obtloustlý vokalista se stal unaveným závislákem, trávícím většinu času v pololimbu, než divokým pijanem, kterým byl ještě před nedávnem. Avšak výsledek, předložený 19. dubna 1971, byl více než přesvědčivý. Staří fanoušci, opatrně se přece jen ke kapele vracející, album přijali vřele, kritika nešetřila superlativy a „L.A. Woman“ stavěla na úroveň debutu. Nemýlila se. Šestá deska je sice úplně jiná než o čtyři roky starší debut, ovšem co se týče kvality, tak se The Doors v roce 1971 představili v nejlepším světle. Okamžitě byly zapomenuty Rothchilovy výtky, protože se ukázaly být neopodstatněné.
„…auta syčí u mého okna jako vlny dole na pláži,
auta syčí u mého okna jako vlny dole na pláži
mám vedle sebe dívku, ale je mimo dosah
Světlomet svítí skrz moje okno, svítí na zeď
Světlomet svítí skrz moje okno, svítí na zeď
Neslyším svojí dívku, přestože jsem volal a volal…“
„L.A. Woman“ působí jako kompilát toho nejlepšího, co The Doors za svou kariéru natočili. Albu nechybí zemitá tvrdost bluesového počinu „Morrison Hotel“, nechybí jí ani hitové momenty a dramatičtější, vrstvenější prvky. Návrat k psychedelii šedesátých let se nekoná, kapela se dívá spíše do budoucna, ovšem nezapomíná na typický rukopis. Nejsilněji duch starých alb rezonuje v tajemné kompozici „L`America“, která by se dala s trochou fantazie nazvat pokračováním „Not To Touch The Earth“ z alba „Waiting For The Sun“. Ovšem ve smyslu výletu do šedesátých let je prakticky ojedinělá. Album mnohem více navazuje na „Morrison Hotel“, zejména ve skladbách „The Changeling“, „Been Down So Long“, „Cars Hiss By My Window“ a „The WASP (Texas Radio And The Big Beat)“, v nichž se The Doors drží zemitého blues rocku, i když nevyznívají tak tvrdě a neučesaně jako na předchozím počinu. Tyto skladby působí jako bytelný základ desky, na němž kapela staví výkladní skříň v podobě čtyř velkých hitových kompozic.
Těmi je Rothchildem odvrhnutá „Love Her Madly“, svižná věc zvonivých kytar a Morrisonova nečekaně melodického zpěvu, mírně koketující s popem, ovšem nepozbývající základní atributy The Doors. V podobném stylu, i když s magičtějším výrazem, vede kapela křehkou „Hyacinth House“, která je nenápadně skryta mezi dvě sedmiminutové kompozice, čnící nad celým albem. Řeč je o svižné titulní „L.A. Woman“, pyšnící se všemožnými vyhrávkami Robbyho Kriegera a Morrisonovým neuchopitelným textem, v druhé části skladby deklamujícím podivnou formulku „Mr. Mojo Risin“, což se ukáže jako vtípek, neboť Jim tak začal sám sebe nazývat přesmyčkou svého pravého jména. Druhý vrchol desky, „Riders On The Storm“, umístila kapela na závěr alba. Nechala zvuky bouřky proplétat romantickým klavírem a Morrisona odříkávat jeden ze svých nejlepších textů, lehce odkazující na slavnou „The End“ z debutu. Bylo to symbolické zakončení nejen celé desky, ale i celé etapy The Doors. Když album vyšlo, Jimovi zbývalo jen dva a půl měsíce života…
„…Jezdci v bouři, jezdci v bouři…
do tohoto domu jsme se narodili, do tohoto světa vhozeni jsme byli
jako pes bez kosti, herec co se nechytí, jako jezdci v bouři
na cestě je vrah, jeho mozek se kroutí jako ještěrka
vem si dlouhou dovolenou, nech své děti,aby si hrály
Když toho chlápka svezeš, zemře sladká vzpomínka
Na vydání Morrison v Americe ani nepočkal. Měsíc předtím odjel na domluvenou dovolenou do Paříže, kde pro něj a pro sebe zajistila Pamela Courson byt. Jim se chtěl věnovat básním a nasávat starobylou atmosféru evropské metropole. Ale stále pil jako pominutý. Hladinku udržoval čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Pamela se v Paříži seznámila s hrabětem Jeanem de Breteuilem (tehdejším přítelem Marianne Faithfull, která předtím chodila s Mickem Jaggerem z The Rolling Stones) s vidinou snadného přísunu drog, které měl hrabě vždy u sebe. Jim trávil hodiny psaním básní a procházkami podél Seiny. Po oku sledocval, jak si vede „L.A. Woman“ v žebříčcích a byl spokojen. Vše trvalo do 2. července 1971. Ten den přišel za Jimem a Pamelou na návštěvu Jean de Breteuile a jako příležitostný dealer drog pro rockové hvězdy přinesle sáček s heroinem. Požádala jej o to Pamela, která byla těžkou uživatelkou této tvrdé drogy. Jim ještě ten večer odešel do podniku Rock N`Roll Circus, známého semeniště ožralů a feťáků. Vracel se v noci, Pamela už spala, řádně omámená heroinem, jehož zbytek ležel na stole…
Je 6. hodin ráno, 3. července 1971. Pamela Courson se v těžké kocovině potácí pařížským bytem a míří ke koupelně. Tam ve vaně leží bezvládné tělo. Patří Morrisonovi. Pamela si nejprve myslí, že si z ní Jim dělá srandu, protože o smrti žertoval hodně často. Tentokrát je vše holá realita. Přivolaný lékař už může jen konstatovat smrt, způsobenou srdeční zástavou. Morrison měl v sobě kromě koňské dávky alkoholu i stopy heroinu, drogy, kterou léta odmítal užívat. Oficiality proběhly rychle. Úmrtní list vyplnila Pamela a napsala do kolonky jména a povolání – James Douglas Morrison, básník. Francouzská policie si mrtvého nespojuje se slavným zpěvákem a jeho skon zatím zůstává v utajení. Morrisonovu smrt si Pamela kladla za vinu, ovšem ani ona se nedokázala zbavit drogového návyku, který jí přivedl do hrobu o čtyři roky později. Stejně jako Jimovi jí bylo sedmadvacet let…
|
