Americká kapela King Of The Hill velkou díru do světa neudělala, i když k tomu měla na začátku devadesátých letech všechny předpoklady. Stejně jako řadu dalších ji ale smetla vlna grunge. Ještě než se to stalo, byl jim dobový tisk jí byl velmi nakloněn a britský časopis Kerrang! psal, že je novodobou hvězdou, v jejímž středu je blonďatá bomba Frankie. Ta blonďatá bomba je ve skutečnosti Frankie Muriel, který po konci King Of The Hill zdánlivě zmizel z hudební scény, ovšem i tak ji nikdy neopustil. Kromě toho, že dnes má popověji znějící kapelu Dr. Zhivegas, obnovil v posledních měsících také King Of The Hill a přispívá i na novou desku německých Shameless. Byl proto vhodný čas zavolat Frankiemu do jeho domovského St. Louis a probrat všechny věci, týkající se minulosti i současnosti.
Je to více než třicet let, co tvoje kapela King Of The Hill vydala debutové a jediné album. Ptá se tě na tuto kapelu hodně lidí?
Nebyla to jediná deska. Máme ještě druhou nahrávku, kterou jsme kdysi dokončili, ale nikdy jsme ji nevydali. Na světě je z ní jen pár skladeb, které se dají sehnat na Amazonu nebo Spotify. Teď jsem začal dělat nějaké věci ohledně hudby a taky pracuju s klukama ze Shameless, což je moderní glamová kapela, tohle všechno povzbudilo zájem o mé starší projekty.
Vzpomněl by sis, kdy se z původně coverové kapely Broken Toyz stali King Of The Hill a začali jste tvořit vlastní materiál?
To byl můj cíl od začátku. Napřed jsme hráli covery, abychom si něco vydělali, ale hlavně nabrali nějaké zkušenosti a udělali si trochu jméno. Už tehdy jsme psali vlastní věci, jen je nikdo neslyšel, což se upřímně děje dosud (smích). A pak jsme si uvědomili, že nás na středozápadě poslouchá docela dost lidí a taky se o nás začala zajímat vydavatelství. Pak jsme podepsali smlouvu. Byl to celkem rychlý proces, začali jsme hrát někdy v roce 1987 nebo 1988, pod společnost jsme přešli v roce 1989, další rok jsme pracovali na albu, které jsme v jedenadevadesátém vydali.
Na jaké kapely nebo skladby jste se jako Broken Toyz zaměřovali?
Hráli jsme Aerosmith, samozřejmě Van Halen, ale mixovali jsme to i s Red Hot Chili Peppers a The Cult, klasický i moderní rock pozdních osmdesátých let.
Když jste jako King Of The Hill vydali debutovou desku, byli jste řazeni do glammetalové scény. Cítili jste, že tam patříte?
Ani moc ne… Když jsme začali, tak jsme měli i funky vlivy a nebyli jsme až tak populární. Ale nakonec jsme se tam nějak vtěsnali, moc jsme si to užívali, a začali jsme se stýkat s ostatními kapelami, z nichž je spousta mých kamarádů. Byla to skvělá scéna a zažili jsme na ní hodně srandy.
Dobový tisk vás popsal jako mix Van Halen, Extreme a Bon Jovi. Myslíš, že takové přirovnání bylo správné?
Asi jo. Když tě přirovnají k nejúspěšnějším umělcům doby, nezní to špatně. S některými nejúspěšnějšími jsme jako předkapela jezdili turné. I velké hvězdy se k nám chovaly skvěle, koncerty byly výborné a my jsme si udělali velmi dobré jméno i v Evropě. Byl nám nakloněný tisk, protože se o nás hodně psalo. Každá zmínka o nás a našich koncertech byla skvělá.
Z alba vyšly dva hity – „I Do U“ a „Place In My Heart“, který z nich byl úspěšnější?
V Evropě to byla určitě „Place In My Heart“, ale v Americe fungovala skvěle „If I Say“. A pak samozřejmě „I Do U“, ta byla populární na obou stranách Atlantiku.
Která skladba z alba nejlépe vystihovala podstatu King Of The Hill?
Řekl bych, že to byla „I Do U“. Na ní je nejvíce věcí, které nás ovlivňovaly. Skladba nebyla až tak tvrdá, byla lehce do funky a na to hodně lidí slyšelo. Tahle věc nám hodně pomohla.
Byly vaše skladby klasické party rockové kousky nebo jejich texty měly hlubší poslání?
Spíše jsme byli párty rocková kapela. Byli jsme ještě v podstatě děti, chtěli jsme se bavit a mít ze všeho prdel. Chtěli jsme si užívat, mít hodně holek a nepřemýšleli jsme o tom, co bude zítra. „Place In My Heart“ byla trochu hlubší, ale spíš celou dobu King Of The Hill beru jako dobu o mládí a srandě.
Vaše skladby se hrály na MTV, přesto jste platinové ocenění za album nedostali. Čím to bylo? Vydavatelskou firmou, která propagovala spíše Vanillu Ice nebo Technotronic?
Bylo to hlavně o načasování, protože byl rok 1991 a žánr, který jsme hráli, pomalu odcházel. Začal nastupovat alternativní rock, změnilo se MTV, rádia i celý hudební průmysl. A my jsme začínali rovnou na konci jedné etapy. Ale ještě jsme se chvíli drželi a pravděpodobně, kdybychom měli víc času, tak by to bylo o dost jiné.
Mluvil jsi o druhé desce. Co se s ní stalo?
My jsme ji udělali, ale náš člověk ve firmě dostal padáka. Celkově se tam všechno změnilo a oni to nevydali. Sehnali jsme jinou společnost, ale ta za to po nás chtěla hodně peněz. Ty skladby pořád máme, ty se neztratily. A kdybys pohledal po netu, tak tam asi najdeš celou desku.
Na začátku roku 1992 jste se rozpadli. Proč k tomu došlo?
Jak jsme nebyli pod žádnou firmou, někteří z nás začali být nervózní a moc jsme začali uvažovat o tom, co bude další krok. Pak to všechno vyšumělo. Nebyl to konec s výbuchem, všechno spíš pomalu ztichlo. Oficiálně jsme rozpad neohlásili, prostě jsme skončili. Než se to stalo, tak tomu stejně už předcházela pauza.
Jak ses díval na vlnu grunge, která nahradila glammetalové kapely, byl jsi příznivcem Nirvany, Pearl Jam a dalších kapel?
Moc ne. Chápu, že si našly publikum a chápu, že hudební průmysl potřeboval něco nového. Takový je život, tohle se vždycky bude měnit. Dost lidí proti glamu brojilo a chtěli něco jiného. Proto nás vytlačil grunge. Věci se takhle mění a my jsme začali až na konci této éry.
Po konci King Of The Hill jsi produkoval dvě alba alternativní kapely Bent. Baví tě producentská činnosti?
Jasně, já miluju produkci! Právě teď jsem ve svém nahrávacím studiu, dělám producenta i jiným skupinách, každý den tu pracuju, píšu a nahrávám, mám spoustu projektů, ať už místních nebo zahraničních. Mě produkce zajímala už od začátku. Když jsme byli mladí a vydávali jsme první album, tak jsem seděl vedle producenta a učil se. Nikdy jsem nechodil na vysokou školu, tohle bylo moje vzdělání, protože jsem se naučil, jak produkovat hudbu. A mám se díky tomu dobře, moc si to užívám, baví mě to. Navíc můžeš mít svou tvorbu pod kontrolou, protože když tvoříš, tak tě neovlivňují trendy nebo někdo zvenčí. Prostě jen ty a tvoje tvorba. Užívám si živé hraní, ale tvorba mě baví asi víc. Miluju, jak se ráno vzbudíš, nic nemáš, a večer si zmáčkneš play, a je z toho krásný kousek hudby. Když miluješ to, co děláš, tak nepracuješ. Nikdy, žádný den. Láska k práci je krásný pohon a já mám štěstí, že mi to vydrželo a živí mě to.
S příchodem nového milénia tvoje stopa na hudební scéně mizí. Čemu ses věnoval?
Začal jsem hrát s místními kluky, kamarády a příbuznými. Kapela se jmenovala Dr, Zhivegas a funguje stále. Je to záležitost čistě pro srandu a na odreagování. Začali jsme jako disco kapela, nic seriózního, ale rozjelo e to a teď jezdíme po celých Státech, Minulý týden jsme byli v Memphisu, předtím v Mississippi, ve Vegas. Funguje to dobře a dokážeme si tím vydělat. Už to tak funguje pětadvacet let. Kdo by to řekl, takový vedlejšák (smích).
V poslední době se zdá, že začínáš být aktivní i na rockové scéně a spolupracuješ s německou kapelou Shameless. Jak tato spolupráce začala?
Mozek celé operace je Alexx Michael. Je to skvělý chlápek, co dělá s Traciim Gunsem, Stevem Summersem a dalšími. Jednou se mě kamarád zeptal, jestli bych pro něho nechtěl nazpívat pár věcí. Nikdy nevíš, jestli to vyjde, ale teď už jsme s Alexxem kámoši pár let. Vždycky mi pošle skladbu, já na tom zapracuju a pošlu mu to zpátky. Vtipné je, že jsme se spolu nikdy nepotkali. Vždycky jen přes internet, ale i tak je to velká sranda. Já si to s nimi užívám, oni jsou na tom samém módu, jako kdysi my s King Of The Hill. Je to moc fajn.
Se Shameless jsi pracoval i na nové desce „So Good, You Should…“. Jak konkrétně spolupráce vypadala? Zpíváš na albu nebo jsi napsal nějaké skladby?
Jasně, že tam zpívám. Abych řekl pravdu, už si moc nepamatuju kdo tam všechno je, já toho na desce mám dost, ať už hlavní nebo vedlejší vokály. S Alexxem si voláme každý den, je to hrozně příjemný chlápek.
King Of The Hill jsou dnes znovu aktivní a měli byste hrát koncerty s Georgem Lynchem. Jedná se o plnohodnotný comeback kapely?
Teď je ještě docela dost brzy na to, abych říkal něco definitivního, ale mluvíme o tom často, v podstatě každý den. Udržujeme spolu kontakt. Měli jsme několik jednorázových koncertů a pak jsme dostali příležitost zahrát si s Georgem. Všichni byli pro. Řekli jsme si, že jestli budou všichni souhlasit, půjdeme do toho. A všichni souhlasili. Už jen proto, že nás kdysi George vzal na naše první mezinárodní turné.
Zažil jsi dobu, kdy byla rocková hudba na vrcholu. Myslíš, že v současnosti nebo v blízké budoucnosti dokáže hudební scéna vyprodukovat skutečně velké rockové hvězdy?
Bohužel si myslím, že ne. Dny slávy, kdy se rockeři volně proháněli ve stádech po zemi, už jsou za námi. Ne že by rock byl mrtvý, to v žádným případě, jen se roztříštil do tolika žánrů a podžánrů, že je těžké sjednotit takhle velkou základnu, jak to jde u popu. Už to nejspíš nikdo neslepí dohromady. Neříkám, že to není možné, ale většina lidí si dneska jede svoje a univerzálního není nic. Všechno je na tisíc kategorií. Vždycky tu budou rockeři, kteří pořádají velké jízdy, kteří ti chtějí dát vše, co hudebně zvládnou, ale celý svět takový není. Společnost je změněná technologiemi, je taková, že nikdo nemůže už pořádně prorazit a seš rád, když si dokážeš najít alespoň nějaké publikum.
|
