Očekávat, že by se někdy Max Cavalera vrátil do pozice, jakou měl v devadesátých letech, kdy vylétl na vrchol světa na křídlech Sepultury, aby svou kapelu opustil a postavil si Soulfly, by bylo bláhové. Se Sepulturou vytvořil velice specifickou podobu latinsko-amerického metalu, od kanálních death/thrashových začátků se dostal až do pozice světové jedničky extrémního metalu. Od alba „Beneath The Remains“ po slavný ethno experiment „Roots“ neměla kapela na poli tvrdého metalu konkurenci a leckdo tvrdil, že dýchá na záda i samotné Metallice, v té době rovněž na vrcholu sil. Jak bylo magické spojení bratrů Cavalerových, kytaristy Andrease Kissera a basisty Paula Pinta ukázal až čas, protože od velkého třesku v roce 1996 začali všichni spíše vyklízet pozice. Soulfly nejprve zafungovali lépe než „nová“ Sepultura, ovšem nikdy nedosáhli kvalit ani věhlasu klasických desek.
Ruku v ruce s padajícími prodeji Max už v první desetiletce existence Soulfly opustil původní tvář, která se zhlédla v moderním nu-metalu a skákavém hardcoru, a svou kapelu otočil zpět ke kořenům, z nichž v osmdesátých letech vzešla Sepultura. Bylo to logické, thrashmetalová poloha s výrazným kořením groove a death metalu mu přece jen sluší více a Max si je v tomto teritoriu jistý v kramflecích. Ovšem nastal další problém, jelikož Cavalera zažíval autorský přetlak, ať už se Soulfly, Cavalera Conspiracy nebo v dalších projektech, což se nutně podepsalo na kvalitě chrlených alb. I to se vyřešilo, kadence alb se upravila maximálně na jedno ročně, což má blahodárný vliv na Maxovu tvorbu. Pokud si odmyslíme old school hardcorový projekt Go Ahead And Die z loňského roku, měl Max celou dobu covidu čas na to vytvořit jednu desku. A ta skýtá nejedno příjemné překvapení.
Že by se v případě „Totem“ jednalo o nejlepší Cavalerovo album od dob slavné „Arise“, jak tvrdí některá zahraniční periodika, je hloupost, i když slova chvály jsou na místě. Mohou být zapomenuta nepříliš přesvědčivá díla „Savages“, „Archangel“ nebo odfláknuté poslední desky Cavalera Conspiracy, na „Totem“ se Max představuje ve skutečně silné formě. Album rozjede ve velkém stylu natlakovanými „Superstition“ a „Scouring The Vile“, v nichž dává vzpomenout na slavné dny Sepultury, ať už brutálními riffy, chaotickými sóly (místo Marca Rizza se o sólovou kytaru postaral producent Arthur Rizk) nebo po čertech charismatickým hlasem hlavního tahouna, jenž na „Totem“ předvádí mnohem lepší výkon, než tomu bylo v posledních letech. Ve chvíli, kdy se jeho typický projev spojí v „Scouring The Vile“ s nelidským řevem Johna Tardyho z Obituary, je zaděláno na malou senzaci a jeden z vrcholů letošního extrémního metalu.
Jak by se mohlo na první pohled zdát, „Totem“ není jen bestiální útok a bezhlavá řežba, při které kapela naseká několik tříminutových skladeb a brutalitě podřizuje celkové vyznění. Přestože první polovinou alba rezonuje duch starých skladeb „Beneath The Remains“, „Arise“, či dokonce deathmetalová choromyslnost „Schizophrenia“, v „Rot In Pain“ či v titulní „Totem“ ukazuje variabilitu nahrávky. Předtím je nutné přejít nejhorší věc, kupodivu až silně nevýraznou „Ancestors“, ovšem poté se posluchači dostane nejprve animálního deathmetalového kusu „Ecstasy Of Gold“, v němž sólové kytary působí jako jedovaté vpichy z pokladnice Slayer, a posléze zlomového konce desky. Max se v něm nevrací k tribálnímu znění prvních alb Soulfly, spíše odlehčeně preluduje (kdo by to byl čekal…) až v jakémsi ezoteričnu. „Soulfly XII“ je jako proud křišťálově čisté vody, thrashmetalové běsnění střídá náladotvorná atmosféra, ne nepodobná té, jakou se na posledních deskách prezentovala britská Anathema. A i když finální desetiminutová „Spirit Animal“ nejprve znovu přiloží polínko pod pekelný kotel a divošskou atmosférou připomene chvilky z „Roots“, zlomí se podobným směrem jako předchozí věc a tímto krásně kontrastním způsobem zakončuje celé dílo.
„Totem“ je možná nejlepší album, jaké pod hlavičkou Soulfly vyšlo. Konkurovat staré Sepultuře dost dobře nemůže, tehdejší díla mají natolik kultovní postavení, že vrhají stín, z něhož Max nikdy nemůže vykročit, ale snaha o to je zde citelná. Cavalera nepopírá dávný rukopis, jak se o to snažil v začátcích Soulfly, naopak ukazuje, jak moc dobře své řemeslo zvládá.
|
