To, že svébytná poezie Deseda dokonale funguje ve chvíli, kdy dostane hrubý a syrový hudební doprovod, je dostatečně zmapováno jednak díky formaci Dark Gamballe, jednak zásluhou projektu Trny & Žiletky. Co se bude dít, když Desedovo obratné žonglování se slovy dostane decentnější zvukový kabát, ukazuje debutové eponymní album projektu Aplaus pro dva, v němž se Desed spojil s Vladimírem Juno Valterem a jeho akustickou kytarou, a výsledkem je jedinečná kolekce intimně laděného akustického folk-rocku, nabízející jedenáct všedních, obyčejně neobyčejných příběhů a zpravidla i dojemně drsných příběhů, propojených číslovkou dva a zaměřených na páry, dvojčata a dvojice.
V podmanivé bardovské záležitosti můžete hledat příchutě Karla Kryla, Jarka Nohavicy, Dana Landy, Démophobie, či Cruel, ale tenhle stylový rozptyl naznačuje, že Aplaus pro dva je natolik osobitý, aby jakákoliv náladová asociace byla jen jemnou nápovědou ve zcela svébytném světě. Tvorba písní zabrala sedm let, kolekce jedenácti skladeb však drží zcela přirozeně pohromadě, jako by dokumentovala krátké, ale velmi intenzivní tvůrčí období. Obdivuhodné je to i proto, že Desed svým typickým, leckdy až zpěvně recitačním projevem s nedbale emotivním způsobem vypráví historky, v nichž teče krev, stejně snadno, jako opěvuje čistotu upřímného, neokázalého citu.
Pokud bych na svým způsobem velmi překvapivém albu měl hledat největší překvapení (najde se jich celá hromada), byla by jím mírná a laskavá titulní skladba, které vypjatější vokální podoba dodává až drtivou sílu, a jež bez velkých slov jde do úžasné pocitové hloubky, stejně jako píseň „Tajemství“ s lehkou atmosférou strachu, napětí i vztahového jiskření, která navíc dostala i podobně laděnou klipovou podobu. Pokud z dosavadních řádků máte pocit, že tím, kdo táhne celé album, je Desed, možná to tak na první dojem vypadá, nicméně až ve spojení s Junovou kytarou získává tenhle hudební jin-jang svou dokonalost. U totálně rozervané a strhující položky „Lžíčky“, z jejíhož kytarového motivu mrazí už od prvního tónu, je strašně snadné si představit, jak mohutně by zněla v hrubším zvukovém hávu, ale v akční intimnosti je její sdělení ještě palčivější. A na tomhle principu funguje prakticky celé album, včetně hravějšího motivu ve zpěvné (a námětově opět s běháním mrazu po zádech) „Muž a stín“, či závěrečné minimalistické „Howgh“.
Deska, která budí dojem, že po hudební i lyrické stránce šla tak nějak sama od ruky, deska, jejíž poselství je nenápadně ukryto ve sdělení z pohádkové skladby „Daleko“ - …dobro nad zlem vždycky zvítězí…“ S dvojicí Desed - Juno by se tomu snadno dalo uvěřit, i když „…někdy všem zúčastněným teče červená...“ Aplaus pro dva si aplaus za intimní bouři pocitů stoprocentně zaslouží.
|
