Kdyby italští power progresivci Ruinthrone přišli se svým druhým albem „The Unconscious Mind of Arda“ aspoň o půl roku dřív, mohli je příznivci starších desek Blind Guardian docela hlasitě velebit. A že na to italská šestice měla pěkně dlouho dobu. Svůj parádní debut „Urban Ubris“ představila už v roce 2013, a nebýt minutu a půl dlouhé výpůjčky od skladatele Howarda Sterna, kterou pod názvem „The Rings Of Power“ zveřejnila v loňském roce, asi by si na ni vzpomněli už jen příznivci se sloní pamětí. Přitom v době, kdy se Slepí strážci opájeli víc orchestrálními chutěmi než metalem, by pro Ruinthrone nemuselo být až tak obtížné zaútočit na trůn v kategorii výpravného, nadýchaného, tvrdého a přitom melodického metalu s inspiracemi u spisovatele J.R.R. Tolkiena. Poté, co se Blind Guardian vytasili s albem „The God Machine“, už nebude „The Unconscious Mind of Arda“ široko daleko jediné album v tomto ranku, ale kvalitativně to Ruinthrone opět dávají na velmi vysoké úrovni.
Třiapadesátiminutovou výpravu „The Unconscious Mind of Arda“ je obtížné charakterizovat nějakým přímočarým způsobem. Ostatně ani hudba Ruinthrone taková není. Lze se odvolávat na složitost hudebním dějem nabitých kompozic, částečnou hlasovou podobnost s Hansim Kürschem, melodickou zahleděnost směrem k Blind Guardian, velmi působivé využití sborů, vrstvené proplétání hlasů a nápěvů, silné a přesvědčivé instrumentální pasáže, vtahující dramatickou atmosféru, refrénovou zapamatovatelnost, či výraznou emotivní vyhrocenost. A přes to, že tenhle výčet může působit poměrně složitě a neprostupně, většina položek má kdesi v základu zabudovanou chytlavost. Nemusí být čitelná na první dobrou, ale s tím, jak se bohaté kompozice a nápadité aranže postupně rozvíjejí a košatí, vylézá na povrch. Ruinthrone mají dokonale zvládnutou skladatelskou taktiku - deska zní velmi pestře, přesto dokonale drží pohromadě, a pohromadě drží zejména proto, že postupy, které kapela využívá, jsou v základu velmi podobné, ale díky tomu, že s nimi zachází velmi obratně (nehledě na to, že v takhle bohatém světě je stále z čeho brát), nemáte pocit, že by se měla začít opakovat. Pominu-li kratičkou instrumentálku „Where Wise Men Stop“, která rozděluje album na dvě poloviny a jejíž motiv nemá šanci na to se nějak zajímavě rozvinout, je celé album našlapané povedenými nápady, zajímavými motivy, parádním provedením, i interesantním námětem („Zaměřili jsme se na alternativní pohled na některé příběhy napsané Tolkienem. Je zajímavé prozkoumat nejen některé zajímavé postavy a hrdiny, ale také mysl hlavních padouchů…“)
Tímto albem jsme dosáhli své vlastní identity, řekl na konto alba kytarista Nicoló de Maria. Troufl bych si tvrdit, že to se kapele povedlo již na debutovém albu a tady jde ještě o kus dál. A i když si Ruinthrone-dentita hodně bere od krefeldských bardů, jedno jí nejde upřít – je naprosto přesvědčivá, podmanivá a zkoumatelná po nekonečně dlouhou dobu.
|
