Dá se vůbec o italských power-folkáčích Elvenking psát jinak než v superlativech? Dobu, kdy si některé z jejich alb nezasloužilo alespoň nadprůměrné hodnocení, si už asi nepamatují ani největší kapelní nepřejícníci. Před čtyřmi lety Elvenking rozehráli velmi ambiciózní hru, když se pustili do koncepční trilogie s názvem „Reader of the Runes“, jejíž druhý díl s podtitulem „Rapture“ kapela aktuálně představuje . Co čekat jiného, než opět do detailu vybroušené, dramatické, atmosférické, melodické, důrazné a maximálně vydařené album, když vše podstatné je v Elvenking na svém místě, koncepční námět se zrodil už před lety, takže nehledá cestu, kudy jít a na přípravu desky byla dostatečně dlouhá doba? Jenže něco málo se přece jenom změnilo…
První díl trilogie, který patřil mezi nejsilnější alba kapely, byl charakteristický tím, že rozkvétal postupně a rozkrytí všech jeho tajuplně povedených zákoutí si vyžádalo svůj čas. Proto nepřekvapí, že „Reader of the Runes – Rapture“ se tváří prakticky totožně a vychytávat nejsilnější háčky není záležitost prvního poslechu. Jenže na rozdíl od předchozího dílu pocit, že Elvenking rafinovaně ukryli svá nejsladší tajemství do atmosférického oparu, z něhož budou postupně vystupovat na světlo, se v plné míře ne a ne dostavit. U chytlavé „Herdchant“ s výrazným melodickým motivem, výbornou kytarou, dobře vyhrocenou náladou a folkovým ocáskem, skočné „The Cursed Cavalier“, či finální pulsující „The Repenant“ je zjevné, že Elvenking nezapomněli recept na to, jak snadno nahodit šťavnatou vějičku na své fanoušky. Jenže u řady dalších skladeb můžete mít pocit, že kapela se v rámci budování příběhové linie příliš věnovala ději a celkové atmosféře, a trochu zapomněla na to, že její hudební forma potřebuje chytlavost, drive, schopnost posluchače nakopnout a přinutit k pohybu. Potemnělá atmosféra vonící šamanstvím v úvodní „Rapture“ utlumí dřívější dravost, následná „The Hanging Tree“ úplně nestrhne, přitažlivá housličková melodie v „Bride Of Night“ ani s hostovským vokálním příspěvkem Heike Langhans ne a ne přinést finální kopanec. A tohle jde konstatovat u řady dalších položek, navzdory tomu, že je zjevné, že zdravé jádro, na kterém Elvenking vždycky stavěli – osobitý Damnův vokál, melodická hravost, nesmírně důležité svébytné housličky, neposedné kytary, nápadité riffy – neutrpěly žádný zásadní šrám.
Hrubší a temnější „Reader of the Runes – Rapture“ zavedla Elvenking do trochu hustších vod, takže novinka nemá až tak bezprostřední spád, jak bývalo u kapely zvykem. Na desce se najdou skladby, které budou na pódiu spolehlivě fungovat, dovedu si i snadno představit, že z nejpovedenější trojice kterákoliv skladba může být koncertní trhák. Ale jako celek nemá album tak přesvědčivý tah a kouzlo, jako měl nejen první díl trilogie, ale i řada předchozích nahrávek. Jako by snaha o perfektní formu trochu ubrala skladbám kyslík. Což však na tom, že Elvenking bylo možné, je možné a zřejmě i do budoucna bude možná počítat mezi žánrové tahouny a jistoty, nic zásadního nemění.
|
