Za geniální vzdělávací nápad, kterak prostřednictvím kapely Hevisaurus k metalu přivést malé děti, by Mirka Rantanen zasloužil metál. Působení v Thunderstone, Warmen, u Tima Kotipelta, či v King Company je dokladem toho, že tento finský hudebník má už leccos za sebou a na severské scéně hraje nezanedbatelnou roli. Když před dvěma lety představil projekt Circus Of Rock, nebylo obtížné získat pro něj pozornost posluchačů i médií, jenže oblíbená sázka na tahání známých (i méně známých) jmen vyšla jen částečně. Hlavním důvodem byl fakt, že Mirka stvořil poměrně nevyrovnanou kolekci skladeb. Navzdory obalu, evokujícímu sounáležitost s glam rockem, kolekci pohybující se v oblasti nepříliš vzrušivého mixu melodického rocku, hard rocku a AOR, a nevyrovnanost kvalitativní umocnila i nevyrovnanost pěvecká. Navzdory tomu, že Johnny Gioelli, Marco Hietala, či Elize Ryd by mohli být jasnou zárukou úspěchu, zázrak se nekonal a z prvotiny Circus Of Rock se vyklubalo jedno z univerzálních, posluchačsky přívětivých alb z typické produkce labelu Frontiers.
Vymyslet vhodné pokračování je jistě náročné, konstatuje vydávající firma u aktuálního alba „Lost Behind The Mask“. Troufnu si tvrdit, že opak je pravdou. Stejný mustr, stejný rukopis, stejný styl, jen jiná jména, a v konečném důsledku je nová sbírka snadno zaměnitelná s kolekcí debutovou. Opět platí, že srovnáte-li křiklouny podle potenciálního žebříčku popularity, výraznější kousky jsou bez výjimky spojeny se slavnějšími jmény. Sedí to zejména v případě skladby „Nine Lives“, která je napsána tak důsledně na tělo Mr. Lordiho, že se z celkového charakteru alba trochu vymyká, „Keep On Shining“ s Jeffem Scottem Sotem, „The War Is Over“ s dokonale přesvědčivým Markem Boalsem, syrovější „Is It Any Wonder“ s Davidem Readmanem a dramatická balada „Sunrise“ s Berniem Shawem jsou položky, od kterých se vyplatí začít, pokud chcete z alba vytahovat jednotlivosti. Ale není to nezbytně nutné, „Lost Behind The Mask“ funguje i jako příjemně neškodný písničkářský celek, od něhož se jakákoliv revoluce nedá očekávat.
Zejména proto, že v rámci Circus Of Rock nemá Mirka Rantanen tendence kdovíjak obratně skladby vygradovat, čímž mu pod rukama roste slušná rocková deska se spoustou melodií, která však působí trošku neosobitě, neutrálně a z níž se těžko narodí byť jen jediný hit. Jako největší tahák (kromě zajímavé sólové kytary) bude zjevně působit v první řadě pěvecký seznam, u něhož lze konstatovat, že osvědčeným zpěvákům účast na desce nijak neuškodí a méně profláklým (možná) budoucím hvězdičkám nic zásadního do jejich portfolia nepřinese. V druhé řadě lze lákat na účast principála Rantanena, v tom případě je však potřeba příliš nepřipomínat jeho předchozí působiště, se kterými spolehlivě sahal po vyšších kvalitativních příčkách.
|
