Jako by italské gotiky False Memories pronásledoval výrok Francesca Savina, který italský kytarista pronesl při příchodu zpěvačky Roselly Moscatello. Dle Francesca bylo nutné najít cestu, která by více odpovídala jejímu způsobu zpěvu a přirozenosti. Na první společné spolupráci v podobě dva roky starého alba „The Last Night Of Fall“ se to nezdařilo, z melancholicky laděného melodického metalu vyčníval čistý Rosellin hlas a tahle dáma si hrála svojí vlastní ligu, na kterou vlažná muzika kapely nestačila.
Novinka „Hybrid EgoSystem“ změnu přinesla, jenže False Memories to vzali úplně opačným směrem, než by bylo záhodno. Místo toho, aby se kapela snažila udělat muziku zajímavější a připravit pro svého žolíka v sukních silnější základ, Rosella Moscatello dělá hodně proto, aby zapadla do nezáživné, utahané a bezemotivní hmoty, ze které False Memories za celou hodinu nevystrčí nos. Zpravidla vláčné tempo, sem tam až otravně utahané, dominuje prakticky celé desce, melodie se líně a nezáživně převalují, chtít po nich, aby se usadily v paměti, je úkol zcela sisyfovský. A fakt, že do celkové nálady desky dokonale zapadající „The Storm Inside“ nedokáže rozsvítit či nakopnout ani hostovská účast Anetky Olzon, která prakticky kam přišla, tam lítaly jiskry života, vypovídá o „The Last Night Of Fall“ asi nejvíc. Pozitivem úvodní skladby je fakt, že v ní False Memories nevyužijí uskřípaný chropot, k němuž se v dalším průběhu alba velmi rádi vracejí, i přes to, že zpravidla zní násilně, uměle a zbytečně, snad jen v „Rising Tide“ s doomovou příchutí by se našel důvod k jeho smysluplnému užití. Škoda toho, že když už kytara docela hutně řízne, netrvá dlouho, než tato vzepětí zvadnou díky nezáživným vokálním linkám a tak se nejzajímavějším položkou programu stávají technické bicí, které sice neumožní nějaký rytmický skluz, ale aspoň se v nich něco zajímavého děje.
Atmosféra se nekoná (největší průšvih), False Memories nenašli s Rosellou společnou cestu (taky pořádný průšvih) a Rosellin hlas, do něhož zbytečně pronikla afektovanost, ztratil hodně ze svého kouzla (může být otupení největší zbraně z minulého kola něco jiného než průšvih?). Možná škoda, že se False Memories na plný úvazek nevěnují raději námětům na grafiku, s obalem alba „The Last Night Of Fall“ si o pozornost řeknou docela snadno. Neporovnatelně snáz než s muzikou.
|
