Savage Grace povstávají z popela. Bez divokého potlesku, který jejich kariéru stejně nikdy neprovázel, s totálně překopanou sestavou, v níž zůstává pouze kontroverzní kytarista Chris Louge, a s novým albem. Kdo by čekal, že kapela ještě naváže na alba z let 1985 a 1986 „Master Of Disguise“ a „After The Fall From Grace“, která přece jen nějakou historickou úlohu sehrála, ovšem nikdy se nestala zásadními díly pro metalovou scénu. Savage Grace nelze upřít skutečnost, že v rámci americké metalové scény, která vzhlížela k Nové vlně britského heavy metalu, byli jedněmi z lepších, i když nikdy nepřekročili hranice klubů na losangeleském Sunset Stripu a dodnes jsou odrazem doby, kdy to v takových dírách jako Troubadour, Roxy, Starwood a Whisky A Go-Go žilo a heavy metaloví muzikanti byli nejžhavější zboží z postranních uliček. Jenže co s tím dnes…?
Chris Louge je podivný člověk. V roce 2005, když Savage Grace byli ve stavu nejtvrdšího spánku, byl uvězněn za šarlatánství, neboť podvodně léčil lidi s rakovinou. Dnes rád povídá o tom, jak před lety předpověděl pandemii covidu a je zastáncem řady konspiračních teorií, aby obratem lákal mladé víly do své porno společnosti. Na tyto jeho aktivity se můžeme dívat trochu s despektem, ovšem nemůžeme mu upřít, že kytarista je více než zdatný. Na jeho umu stojí i nová deska Savage Grace „Sign Of The Cross“. Dílo, u něhož jako kdyby se zastavil čas, ačkoliv pro úplné nostalgiky určeno není. „Chtěli jsme se vrátit do doby, kdy Judas Priest vydávali alba jako „Stained Class“ a přesně podle toho „Sign Of The Cross“ zní,“ tvrdí Louge. Lze tomu věřit? Jak to tak bývá, tak ne zcela. Závan sedmdesátých let, jaký pro comebackovou desku kapely zamýšlel, ani nepocítíte. Ovšem dotek tvorby Judas Priest vás bude hryzat po celou dobu.
„Sign Of The Cross“ je jako kdybyste smíchali „Screaming For Vengeance“, „Painkiller“ a „Firepower“ v naředěném stavu. Odér výtečných alb Judas Priest je při poslechu všudypřítomný, ačkoliv Savage Grace nemohou přijít s tak skvělým materiálem jako kdysi Judas Priest, a nepomůže jim ani fakt, že jejich nový portorický zpěvák Gabriel Colón (jinak Lynch Mob) disponuje silným halfordovským hlasem. Všechno, co na desce je, bylo už před čtyřiceti lety vymyšleno a napsáno. A to je největší kámen úrazu. Je jedno, že jednotlivé skladby mají potenciál fungovat a že „Barbarians At The Gate“ je ultimátní speedmetalový otvírák, který by dnes možná i Judas Priest uvítali. Skutečnost, že se víceméně jedná o kopírku, je skutečným minusem.
Stačí si poslechnout „Slave Of Desire“, v níž je ovlivnění Judas Priest natolik markantní, že pochybujete o Lougeho ego projevech, prezentujících vlastní talent, či „Stealin` My Heart Away“, což je vykrádačka „Don`t Go Stealing My Soul Away“ od Accept, a hned víte, proč kapela na rozdíl od řady vrstevníků nedokázala prorazit ani v osmdesátých letech. Ale desku šmahem odvrhnout by bylo také špatně. Je tu titulní skladba, která epickou majestátností (i přes podivný přechod v úvodní části kompozice) dokáže zastínit ostatní věci a ukazuje, že trocha talentu v Lougeho tvorbě je. A je tu také závěrečná „Helsinki Nights“, která ukazuje, že i Savage Grace umí vystoupit z upjaté metalové pózy a vytvořit uvolněnější rock n`rollovější kompozici.
Je jasné, že ač Louge chce sebevíc, ze „Sign Of The Cross“ mít nadčasovou klasiku nebude. Deska zaručuje sympatický poslech, ovšem nejde o mistrovské dílo, které by překvapilo neotřelostí. Spíše je to kulisová hudba, což pro Savage Grace dobré vysvědčení není. Ovšem minimálně instrumentální zručnost a skvělý projev Gabriela Colóna může být příslibem, že příště bude líp. Tedy jestli nějaké příště bude.
|
