Jak se turné „Steel Wheels/Urban Jungle“ chýlilo ke konci, bylo stále jasnější, že The Rolling Stones čeká událost, která rozdělí kapelu, jež hrála léta ve stále stejném složení a přežila i mrtvičnou část existence kolem alba „Dirty Works“. Tentokrát nebyl na vině Mick Jagger či Keith Richards, popřípadě vztah mezi nimi, ale touha basisty Billa Wymana vystoupit z kolotoče, jehož členem byl od roku 1962. Měl už dost Jaggerových egomaniakálních výjevů, měl dost i Richardse, s nímž během sedmdesátých let nepromluvil ani slovo, měl dost opulentních vystoupení, během kterých se stále více a více schovával u bicí soupravy Charlieho Wattse. Začal pociťovat i věk, oproti Jaggerovi a Richardsovi byl starší o šest let, takže padesátka mu dávn odbyla. Chtěl pryč. Čím dřív, tím líp. Když turné 25. srpna 1990 skončilo druhým koncertem na stadionu v londýnském Wembley, bylo to pro Wymana vysvobození. Utíkal, až se za ním prášilo…
Kapela jeho odchod tajila, přestože bylo jasné, že do další práce se Wyman pustit nehodlá. Jeho odchod byl veřejnosti oznámen až v roce 1993, kdy kapela sdělila, že se začíná věnovat práci na nové desce, ovšem už s Wymanovým nástupcem, kterým se stal dvaatřicetiletý Darryl Jones, jenž v osmdesátých letech vystupoval například s Ericem Claptonem a Stingem. Jones však nikdy nebyl jmenovaný právoplatným členem kapely a zůstal v pozici námezdního hráče, který přispívá na desky a odjede koncertní turné. Nebylo to ani tak z úcty k Wymanovi, který nebyl Jaggerovým a Richardsovým nejbližším kamarádem, ale spíše tím, že kapela nechtěla fanouškům představovat nového hráče, na něhož by si museli zvykat. Každopádně Jonesův funkovější styl byl pro The Rolling Stones přínosem a dával hudbě kapely trochu jiné koření, než měla v časech, kdy na pozici basisty působil Bill Wyman.
Přestože první polovina devadesátých let byla velmi specifická a rozhodně nepřála zasloužilým rockovým legendám (jako v časech rozmachu punku), dinosauři The Rolling Stones paradoxně zažívali další vrchol. Tentokrát spíše komerční než umělecký, přestože deska „Steel Wheels“ je vrátila na hudební mapu v plné parádě. I z následného turné, na kterém se v roli předkapel objevily Living Colour či Guns N`Roses, žili The Rolling Stones ještě dlouho, ačkoliv bylo jasné, že i další album musí být silné. „Voodoo Lounge“, která vyšla 11. července 1994, vcelku silná je. Ne tak jako „Steel Wheels“, ale kapele se z ní povedlo vygenerovat čtyři velké hity, které album utáhly i přes větší množství průměrnějších a nevýrazných kousků. Hity dokázaly albu zaručit tak silné prodeje, jaké u The Rolling Stones nebyly obvyklé od časů alba „Some Girls“. Comeback byl zpečetěn a The Rolling Stones plně ochránil před probíhající grungemánií.
Začátek alba zní dodnes velice silně, kapela na něj nasadila těžký kalibr v podobě singlů „Love Is Strong“ a „You Got Me Rocking“. První z nich je čistou hitovkou ve středním tempu a s výrazným vkladem foukací harmoniky, druhá je klasickým koncertním kouskem, ukázkou energického rhythm n`blues. V následujících minutách to vypadá, že v těchto dvou věcech si The Rolling Stones vystříleli všechny ostré náboje a dochází na mlácení prázdné slámy. „Sparks Will Fly“ ještě jako kdyby těžila z euforie „You Got Me Rocking“, ale „The Worst“, „New Faces“ a zejména „Moon Is Up“ předkládají pouze rutinní přístup a nenabídnou nic světoborného, co by vyžadovalo opakovaný detailní poslech. Poté přichází úžasná balada (nejlepší od dob „Angie“) „Out Of Tears“ a s ní se deska zase rozzáří do krásy.
Vysoký standard udrží párty rocková „I Go Wild“ a částečně i rozjetá „Brand New car“, ovšem pak se opakuje situace z první poloviny alba a kvalita začíná padat, Kapela zvedne hlavu ještě v baladické „Blinded By Rainbows“, což je nostalgií prosycená věc, odkazující na countryrockové období alba „Beggars Banquet“, v níž výhradní tvůrci celého materiálu Jagger s Richardsem dokázali vykouzlit silné i jímavé melodie. Kdyby po ní album skončilo, jistě by bylo možné mluvit o mnohem silnějším kusu, než je celý komplet. The Rolling Stones „Voodoo Lounge“ natáhli na více než hodinovou stopáž, čímž jí docela uškodili. Závěrečná trojici (jako příklad toho nejhoršího, co deska nabízí, můžeme zmínit hlavně Richardsem zpívanou „Thru And Thru“, což je vrchol kompoziční bezradnosti) ještě více rozmělní už tak nevyrovnaný materiál, takže album končí spíše rozpačitým dojmem.
Své čestné místo v diskografii The Rolling Stones „Voodoo Lounge“ má, protože ukazuje kapelu na třetím a definitivním vrcholu. I když můžeme proti desce mít řadu výhrad (především nevyrovnaný materiál), je nutné přiznat, že je výkladní skříní pozdní tvorby The Rolling Stones. Všechno znovu bylo zalité sluncem, nebe se zdálo být bez mráčku…
|
