Se sólovou diskografií hlavního skladatele Thunder Lukea Morleyho to v průběhu téměř čtyř desítek let, během kterých se pohybuje po rockové scéně, nebylo statisticky úplně jednoduché. V roce 2001 sice vydal album „El Gringo Retro“, spadající do této kategorie, nicméně Luke pasování desky na debutové sólové album zpochybňoval tvrzením, že písně na „El Gringo Retro“ nevznikaly konzistentně pro jedno album. A navíc s nimi vypomáhal Andy Taylor (Duran Duran). Ať už patříte k zastáncům kterékoliv teorie o sólových deskách Lukea Morleyho, od letošního června jsou bezpředmětné jakékoliv polemiky o tom, zda britský kytarista vydal sólové album. Luke využil krátkou pauzu, kterou si Thunder dali v souvislosti s kovidovou uzávěrou života a v tomto období položil základ pro album „Songs From The Blue Room“.
Doba, v níž album vznikalo, je důležitá. Znáte-li alba Thunder, která vycházela v letech 2019 – 2022, víte, že jejich autor byl ve velmi silné formě. Ta se plně odráží i na Morleyho soukromém díle (vyjma bicích a smyčcových sekcí si desku nahrával sám), které splňuje to, co by sólové album mělo nabídnout – budete-li hledat spojnice s Thunder, naleznete je, byť ve velmi decentní rovině (technická a důraznější I´m The One You Want“ která má k téhle rovině nejblíž, působí v rámci alba trochu nezapadnutelně). Ale není to zdaleka to nejzásadnější, co „Songs From The Blue Room“ nabízí. Morley občas důkladně utíká od rocku, míří přitom o něco víc na Ameriku, ohlíží se k blues, ke country, ke grungi, snad až k šansonu, využívá často akustickou kytaru i piáno a přitom si s ohromnou lehkostí hraje s jako vánek lehkými melodiemi a přemýšlivě písničkářskou náladou. Díky ní z alba vyčnívá mazlivá a střízlivě dramatická „Eroll Flynn“, jako z útulné hospůdky vytažená srrdcervoucí „Nobody Cares“ s nenápadnou gradací a elegantním nápěvem, či laskavé finále „Don`t Be Long“.
Příjemným vybočením a zcela suverénně zvládnutým řemeslem se trochu nabízí paralela s druhým sólovým albem Jona Bon Joviho, snad jen s tím rozdílem, že (troufnu si tipovat) příznivci Thunder (na rozdíl od fanoušků Bon Jovi a jejich obtížnějšího rozdýchávání desky „Destination Anywhere“) by desku mohli slupnou jako malinu, neboť Luke Morley si velmi nevtíravě hraje s emocemi, z alba dýchá podprahová energie, hravost, jemnost a přirozené muzikantství.
|
