Na první pohled nejzásadnější novinkou v životě Heimdall se po vydání debutového alba „The Lord Of The Sky“ stal fakt, že cesty bratří Calluriových se rozešly. Nicolas, který na prvotině vládl bicí soupravě, se ukázal jako značně nestálá jednotka a druhé album se muselo obejít bez jeho přítomnosti. Nebylo to na dlouho, do sestavy se vrátil při vzniku třetího alba, ale na čtvrtém už opět scházel. Při vědomí, že se bavíme o období pouhých šesti let, mohlo se zdát, že právě s pozicí za bicí soupravou byl v první etapě života Heimdall největší problém. Daleko zásadnější pro vyznění novinky „The Temple Of Theil“ se ukázala skutečnost, že kromě záskoku tlučouna Ottavia Amata se Heimdall rozrostli o klávesistu Sergia Duccilla. Díky jeho nástroji získala kapela nadýchanější, majestátnější výraz a to byl nejzásadnější posun, který se odehrál od loňského debutu.
Vše ostatní zůstalo na značkách. Stejný autorský rukopis, záliba ve vyprávění koncepčních příběhů, i šikovní instrumentalisté byli zárukou toho, že příznivci power metalu dostanou do své sbírky zajímavý kousek, jemuž ve šplhání na vyšší kvalitativní příčky bránil pouze značně neučesaný zpěv Claudia Galla, respektive část spektra jeho hlasivek – v přirozených středních polohách byl více méně sebejistý a spolehlivý (byť třeba v baladické „Then Night Will Fall“ jeho snahu o dramatičnost nelze považovat za kdovíjak přesvědčivou), z jakékoliv výletu mimo tyto koleje koukalo zaškobrtnutí a útok na jinak fungující libozvučnost. Heimdall si opět vyhráli s příběhovou linií, vyprávění, jehož ústředními postavami jsou válečníci Sidgar a Iselin má spád, kompozice se nepřizpůsobují dějové linii a proto „The Temple Of Theil“ velmi slušně odsýpá.
Už na minulé desce odhalený fakt, že Heimdall umí napsat chytlavé, propracované skladby se potvrdil i na druhém albu – výpravné finále „The Song Of Signar And Iselin“, atakující osmiminutovou hranici, je dějově bohaté, instrumentální pasáže (jedno, jestli dominuje akčnější kytara, náladotvorné klávesy, nebo navazující romantická akustika v ocásku „Finale“) a sborové nápěvy jsou pilířem, o který se kapela může kdykoliv opřít, je zjevné, že aranžérsky i kompozičně si Heimdall s nahrávkou vyhráli. Z klasických přímočarých a energií nabitých skladeb lze jako nejzásadnější položku vybrat titulní „The Temple Of Theil“ s příjemně sekaným riffem, klokotající rytmikou, působivými sbory a vzrušujícím proplétáním hlasů v závěru, ke kterému se však je třeba probrat přes expresivní a teatrální Gallovy úlety, či výpravnější „Scream Of Revenge“, která jako důkaz toho, že s umírněnějším zpěvákem a majestátně znějícími sbory (obzvlášť když dokážou najít společnou řeč ve vzájemném dialogu) síla kapely roste.
Bráno optimistickým pohledem, Heimdall se zbavili předchozí opatrnosti, jejich hudba se stala košatější a nápaditější, černobílé klapky znamenaly krok dopředu. Bráno pohledem pesimisty (nebo alespoň toho, který nedokázal přijít na chuť svérázně rozpolcenému pěveckému projevu), nejslabší článek řetězu nepřipouštěl úvahy o tom, že by Heimdall mohli pomýšlet na žánrovou extraligu.
|
