„Je to jako nový začátek a jsme rádi, že písně takhle vyšly,“ prohlásil nedlouho po vydání alba „The Almighty“ kytarista Fabio Callurio. Za tímhle konstatováním je skryto mnohé. Během třech let, které proběhly od vydání druhé desky „The Temple of Theil“, museli Heimdall řešit dvě poměrně zásadní otázky a z obou vyšly jako jasní vítězové. Rozchod s dosavadním vydavatelstvím Elevate Records nasměroval kapelu do náruče agilnějších Scarlet Records, kteří dobře cítili potenciál, jenž v Heimdall dřímal a který měl šanci se pořádně probudit poté, co kapelu čtyři měsíce po vydání desky opustil křikloun Claudio Gallo.
Najít za něj náhradu se vzhledem k hodně divokému stylu jeho zpěvu nezdálo jako neřešitelný problém. S příchodem Giacoma Mercalda však úvodní Calluriovo tvrzení dostalo úplně jiný rozměr. Tohle byl pro Heimdall skutečně nový začátek! Níže položený vokál, přirozená zpěvnost a elegance, která z hlasu nového pěvce zářila, dost radikálně změnila, zklidnila a zkultivovala výraz kapely. Heimdall, kteří nikdy neměli potřebu chytit se stopy nepopulárnějších power metalových spolků, díky pro power metal ne zcela typickému vokálu získali další prostor pro zvýraznění své osobitosti. Kromě novice u mikrofonu kapela ohlásila i návrat ztraceného syna – za bicí se (opět jenom na skok) vrátil Nicolas Calluori. A v takto posílené sestavě Heimdall zamířili k nejzásadnějšímu dílu svojí diskografie.
Vytrvalá harmonie nabroušených kytar a vzdušných kláves, na které Heimdall začali stavět na minulé desce, funguje bez jediné pihy na kráse, k ladnému a důstojnějšímu pěveckému projevu pasuje daleko lépe, stejně tak epické sbory podporují povznášející náladu. Úvodní „The Calling“ těží především z určitého šoku, který přinesla pěvecká změna (zkuste si po této skladbě pustit cokoliv z předchozí desky, ten posun až trhá uši), následná „The Search“ díky piánu a čistému zpěvu přihodí pořádnou porci romantiky, aby riffové kousnutí překlopilo skladbu do značně dramatického módu, která k dokonalosti dotáhne výborné kytarové sólo. Heimdall se nebojí ani techničtějších věcí – „Eternal Race“ vsadí na lehce komplikovanější strukturu, parádně narůstající atmosféra prosytí „Godhall“. A takhle je to s celým albem, melodicky velmi silným a náladově pestrým. S každou další skladbou je jasné, že Heimdall se nacházejí v excelentní formě, takže nepřekvapí, že nejsilnější položky si schovají do závěru – neposedně tajemná „Beyond“ (jak podmanivým dojmem působí pasáž s čistým zpěvem s jemným rytmickým podmalováním) nabídne nejsilnější melodii (pokud hledáte nějakou paralelu se světovou scénou, tak tady se nabízí podobnost se vzdušně hladivou atmosférou Falconer), posmutnělá balada „Symit“ s finálním proplétáním hlasů bere za srdce kouzelně laskavým a naprosto odzbrojujícím způsobem. Možná albu prospěl i fakt, že Heimdall se vyhnuli koncepčnímu příběhu – pojítkem mezi skladbami jsou texty, zaměřené na hledání a cestu, často k něčemu, co je nevysvětlitelné nebo nemožné dosáhnout.
Albem „The Almighty“ odstartovalo nejepičtější období Heimdall. Zdálo se, že kapela má před sebou zářivou budoucnost. Realita byla o něco střízlivější...
|
