Na Raven byl vždycky spoleh, ačkoliv se nikdy nedostali z lopotného heavy metalového prostředí. Jenže každá profese i každý styl potřebuje mistry a pak zástup dělníků, a když se rozdávaly karty osudu, Raven bylo souzeno hrát s těmi dělnickými. Oč se jim vždy vyhýbala světská sláva, o to vytrvalejší byli, což je (podobně jako kanadské kolegy Anvil) do pozice jakési malé legendy dostalo. Na jejich nové desky se nečeká s takovým napětím jako na alba kolegů z Nové vlny britského heavy metalu, ať už jsou to Iron Maiden, Judas Priest či Saxon a Diamond Head, ale kultovní postavení Raven zajišťuje, že o své fanoušky ve světě dosud zcela nepřišli. Jsou starší, unavenější, ale stále věrní a překvapivě pořád vysoce energická hudba Raven jim dokáže do žil vpravit nějaký životabudič.
To je hlavní důvod, proč kapela ještě vydává desky, ačkoliv je jasné, že všechno řekla v první polovině osmdesátých let, kdy do světa vypustila svá nejznámější díla „Rock Until Your Drop“ či „All For One“. Jediné, co na kapele můžeme dnes obdivovat, je neutuchající energie, přestože bratrům Gallagherovým je už přes šedesát a kytarista Mark má za sebou takové zdravotní potíže, že by to porazilo i velmi odolného jedince. Velkým motorem kapely je bubeník Mike Heller, jehož zkušenosti z o generaci mladších Fear Factory a další řady extrémních metalových kapel by mohly být pro staříky Raven k nezaplacení. Ovšem pouze v případě, pokud kapela chce směřovat modernějším směrem, což se na řadě míst novinky „All Hell`s Breaking Loose“ děje. Je otázka, zda je to správný směr a z řetězu příliš utržený Heller výsledku spíše neškodí. K materiálu na minulé desce „Metal City“ přistupoval s větší pokorou k minulosti Raven, zde někdy působí až jako samostatná jednotka.
Nebýt jeho hry, je „All Hell`s Breaking Loose“ klasická deska Raven a atletického metalu, jak se jejich styl nazýval v osmdesátých letech. Ani John Gallagher kupodivu neztratil nic z velkého vokálního rozsahu, takže fistulové výšky sází jako by se nechumelilo, aby vzápětí byl silný v kramflecích i ve středních tempech. Jeho bratr Mark zase pálí ostré riffy na všechny strany, čímž leckdy dokáže dost dobře zakrýt, že umělecká studnice kapely je vyčerpána a žije z toho, co bylo v minulosti. Jen ten zpropadený Heller… Když se zasní a začne sázet pekelně rychlé přechody či metalcorové breakdowny, zní to rušivě, čehož je zářným příkladem zprasená skladba „Turn Of The Screw“, i melodicky slušně rozjetá „The Far Side“, která mohla být největší hitem alba, kdyby bubenický mistr intenzitu svých úderů snížil na polovinu. Když se z „Desperate Measures“ snaží v úvodu udělat takový výplach jako staří Mayhem, už si trochu ťukáte na čelo.
Naštěstí opratě v rukou nedrží sám, jsou tu oba Gallagherové, kteří v jiných skladbách tahají za záchrannou brzdu. Z „Victory`s Call“ udělali skvěle odsýpací speedmetalovku, která má správný základ v punkovém minimalismu, podobně jako „Surf The Tsunami“ nebo „Invasion“, v nichž posluchač docení úspornější práci bicích nástrojů a moment, kdy celá trojice hraje ve prospěch celku. I když to není nic objevného a člověk Raven v podobné poloze slyšel už milionkrát, je to balzám na uši a chvíle, kdy si řeknete, že mít tolik energie třeba Iron Maiden, mohla by z toho být zase jednou skvělá maidenovská deska. Na závěr stačí konstatování, že cesta, kterou Raven s Hellerem nastoupili, je správná, jen provedení na tomto albu není nejlepší.
S deskou budou mít staří fanoušci asi trochu potíž. Raven se očividně snaží najít příznivce nové, rekrutující se z tvrdších metalových odnoží, ale v tom úsilí zůstávají stát někde v polovině cesty. Rozhodnou odpověď na otázku, kam chce kapela v budoucích letech kráčet, by mohla dát případná další deska.
|
