A tak se Andreas Stolz v řadách Stygian Fair přece jen dočkal… Po celkem bezvýznamné epizodě pod visačkou Crave se Per-Olov Jonsson a Emil Holmqvist rozhodli ve švédském městečku Umea založit kapelu Stygian Fair. Ke spolupráci zlákali basáka Erika Anderssona a kytaristu Andrease Stoltze, který se ujal i sólového zpěvu. Jenže výsledek byl podobný jako v Crave a tak se po třech letech Andreas Stolz (i Erik Andersson) rozhodl sbalit fidlátka a po čase se připojil k reinkarnovaným power-progresivcům Hollow. Jako by jeho odchod vytáhl neviditelný špunt a Stygian Fair za sebou konečně začali zanechávat hmatatelnější stopy. Z hlediska světových hudebních dějin nebyly nijak zásadní, nicméně na tři řadová alba to vydalo. Po nich došlo k dalšímu personálnímu rozkolísání - po odchodu křiklouna Pontuse Åkerlunda se Andreas Stolz vrátil na svůj dřívější post a Stygian Fair se propracovali ke svému čtvrtému albovému zápisu „Aradia“, pojmenovanému podle dcery bohyně lovu a měsíce Diany, jež by podle promo materiálů mělo udělat radost příznivcům Rush, Memento Mori nebo Tad Morose.
Viděl bych to daleko pragmatičtěji – nejčastěji na mě z „Aradie“ vykukují aktivity kapel, v nichž působila Jutta Weinhold, byť v poněkud vláčnější formě (Stygian Fair používají pojem hloubavější, ale s tím bych taky polemizoval). Může za to podobně laděná melodika i barva Stolzova hlasu, který nebude z úplně stejného vejce jako Juttin, ale na potenciálního společného vokálního příbuzného by se v jejich rodokmenu asi dalo narazit. Proklamovaná „hloubavost“ je největší brzdou, která táhne album do velmi konstantní nálady. Občasné vyklouznutí (ideálně pojaté v „Grief Collector“, ve které je změna výraznější i díky kontrastu s basově těžkopádným úvodem, či v nejzajímavější „Unto Oblivion“ s vypjatým zpěvem) z rozvláčného tempa je velmi osvěžující, neboť to, co na začátku desky vypadá jako buldočí houževnatost, to už se v závěru tváří jako těžkopádná a prázdná nechuť vnést do skladeb víc života. V případě, že by Stygian Fair nasadili silnou atmosféru, třeba by to nevadilo, ale ani ta se v základních drážkách „Aradie“ nadlouho neusadí. S příchodem Andrease se otevřelo více prostoru pro hraní si s kytarovými party, a proto v této disciplíně hledejte nejvýraznější momenty na jinak nepříliš výrazném albu.
Hard and heavy standard. Svým způsobem se dá souhlasit s tvrzením, že „Aradia“ je pomníkem poctivého metalu – příznivce žánru neurazí, základní esenci stylu spolehlivě nabídne, ale osud kapely z hlediska zanechání (či spíše nezanechání) výraznějšího otisku na světové scéně nezmění.
|
