Letos to bylo padesát let, co na britské scéně došlo k velkému třesku a po čtyřech hektických letech a čtyřech vydaných albech se rozešly cesty Iana Gillana a Deep Purple. Dnes víme, že to bylo dočasně a osmasedmdesátiletý Gillan dodnes stojí v čele kapely a nevypadá, že by nějak pomýšlel na důchod, ale v roce 1973 se zdálo, že jeho odchod/vyhazov je definitivní a neměnný. Deep Purple na jeho místo dosadili zcela neznámého Davida Coverdalea a zahájili sérií tří úžasných alb, nad kterými stál svět v úžasu a Gillan si jistě rval vlasy z hlavy, protože rozjezd jeho slibované sólové kariéry šel mnohem hůř, než čekal. Možná to bylo dané tím, že zpěvák nechtěl navázat na práci s Deep Purple, na to byly rány ještě příliš čerstvé, a chtěl se vrhnout jiným směrem. Když v roce 1975 přišel s deskou „Child In Time“, pojmenované po průlomové skladbě Deep Purple, utrpěl nejeden fanoušek z jeho nové tvorby šok. Gillan zcela opustil hardrockový výraz a novou tvorbu směřoval do jazzového světa.
V tomto duchu natočil ještě další dvě alba, přičemž už na „Clear Air Turbulence“ začal přidávat progrockové vlivy, ovšem i jemu brzy došlo, že s podobným (ač kvalitním) materiálem ztracené pozice zpět nedobude. Z této epizody vzešlo důležité hudební partnerství, které Gillan navázal s klávesistou a skladatelem Colinem Townsem, jenž se stal základem jeho budoucí tvorby. Ta se měl od trojice předchozích alb diametrálně lišit, Gillan se rozhodl zacílit na fanoušky Deep Purple, kteří v té době už neexistovali, a také reflektovat na nastupující heavymetalovou vlnu, jež měla punkové šílenství roku 1977 odstřelit na okraj posluchačského zájmu. Gillan svůj původní jazzově progrockový Ian Gillan Band přetvořil v kapelu, která nesla jen jeho příjmení a na místo kytaristy pasoval Stevea Byrda, který i přes takřka nulové zkušenosti svým nládím zaručoval příval dravé energie.
Jenže Gillan narazil na problém, protože žádné britské vydavatelství nemělo o nový materiál zájem, což zdůvodňovalo jeho zastaralostí a skutečností, že staré hardrockové party byly v druhé polovině sedmdesátých let prakticky mrtvé a na jejich členy, ač sotva překročili třicítku, se nahlíželo jako na odepsané důchodce. Zpěvákovi se povedlo podepsat smlouvu alespoň s japonskou pobočkou firmy EMI Eastworld, které poskytl materiál, jenž natočil během prázdnin 1978. Je plný euforie ze znovunalezeného životadárného pramene hard rocku, více než na experimentální párplovské „Who Do We Think We Are“ navazuje na slavnou „Machine Head“, jejíž energie bezejmenným debutem prostupuje. Gillan místy žene hlas znovu do výšin, s nimiž oslňoval na „In Rock“ a i když nikdy nebyl hlavním hitmakerem a tvůrcem u Deep Purple, společně s Townsem drží otěže velmi pevně. Spoléhá se v mnohém na osvědčený rukopis klávesisty, ale jeho vliv je rovněž nepopiratelný a dává naději fanouškům, kteří ještě ronili slzy nad jeho odchodem z Deep Purple a následným rozpadem legendy.
Deska má nejlepší možný nástup, kapela po Colinově klávesovém intru „Second Sight“ rozjede dravou „Secret Of The Dance“, ostrý kus ve stylu „Fireball“ či „Space Truckin“, jež je typem skladby, která Gillanovu hlasu v sedmdesátých letech seděla nejlépe. Je v ní ale bytostně cítit změna, která hudební scénu čekala následující rok, kdy se k životu probral heavy metal. „Secret Of The Dance“ je jednou ze skladeb, které mu pomohly na svět. Přes trošku slabší „I`m Your Man“ a znovu vysoce energickou, Townsovým jazzovým piánem načichlou „Dead Of The Night“ album dospěje k vrcholu v podobě sedmiminutové dramatické suity „Fighting Man“, pocházející z Townsovy autorské dílny. Soustřeďuje nezměrnou sílu a náboj klasických Deep Purple, spojenou s rozmáchlostí a majestátností Rainbow, tedy s kapelou Gillanova úhlavního nepřítele a celoživotního soka Ritchieho Blackmorea.
Druhou polovinu alba odstartuje znovu skoro heavymetalová „Message In The Bottle“, v níž Gillan ukazuje, proč byl v sedmdesátých letech brán za jednoho z pěti nejlepších zpěváků světa. I když následující „Not Weird Enough“ a v podstatě i „Bringing Joanna Back“ patří k postradatelnějším věcem na desce, „Abbey Of Thelema“ opatřená Gillanovými nelidsky vysokými výkřiky a roztodivným Townsovým piánem patří ke klenotům desky, což umocňuje dramatická a tajemná mezihra. Závěrečná „Back In The Game“ shrnuje podstatu alba, znovu zařazuje vyšší rychlostní stupeň a Gillan demonstruje obrovský rozsah a variabilitu svého hlasu. Důležitého nástroje pro desku, jehož výkonu lze klást na roveň i kvalitu skladeb, které by se prosadily i bez nálepky ex-Deep Purple.
Deska to neměla jednoduché. Jelikož vyšla na značce Eastworld, měla zaručenou distribuci pouze v Japonsku, na Novém Zélandě a v Austrálii, ovšem neunikla pozornosti britského hudebního tisku. Ten album vychválil až do nebes, čímž Gillanovi nesmírně pomohl. Fanoušci nahrávku začali objednávat v předražených exportech a pak se šířila na nahraných páskách a kazetách. Dosud liknavé britské společnosti začínaly větřit a pro Iana Gillana se otvírala nová část hudební kariéry.
|
