V době, kdy se Hans Ziller rozhodl znásilnit klasická alba Bonfire a vydat je ve zmodernizované reedici, je ideální čas oslovit fanoušky téhle party s něčím, co by jim mohlo vonět nezaměnitelnou aurou kapely a osmdesátkovým feelingem o něco víc, než kolekce „MMXXIII“. Tahle myšlenka nenapadla bývalého zpěváka Bonfire Clause Lessmanna (což je možná škoda), ale solitéra Floriana Bauera, jenž v roce 2006 vydal první kraťas s etiketou Rising Wings, a už tehdy bylo zřejmé, že mu hudba Bonfire hodně voní. Kdo v následujících sedmnácti letech sledoval sporadické vydávání singlů Rising Wings, už zná polovinu skladeb, nahrnutých na debut „Reach“. Patrně proto, aby se chuťová esence tohoto díla přiblížila tvorbě Bonfire co nejvíc, seděl u mixu Chris Lausmann, jenž sice neprožil aktivně s kapelou Hanse Zillera její nejsilnější roky, ale ruku k dílu u Bonfire přikládal už od druhé poloviny devadesátých let celkem systematicky. A máte-li tuhle muziku v žilách, to by v tom byl čert, abyste na ní něco zásadně pokazili.
Florian Bauer si všechno napsal a vyjma bicích také všechno nahrál. Desítka skladeb stojí na lehoučkých melodiích, zpěvných refrénech a velmi dobře zvládnutém šlapavém, pozitivně laděném hard rocku. Nevýhodou Rising Wings je fakt, že předobraz Bonfire (možná i něco z Eclipse by se našlo) je příliš silný a Florianovi chybí špetka nenapodobitelné osobitosti, kterou Bonfire a Claus Lessmann vládli, a proto musí být Rising Wings o krůček zpátky (minimálně v kontextu nejsilnějších desek), než jeho vzor. To nic nemění na tom, že „Reach“ je velmi příjemná kolekce, u které se začnete poměrně brzy podvědomě pohupovat a pár refrénů byste si taky mohli nenuceně pohvizdovat – prim v tom bude hrát „Lonely Is The Night“ (jejíž název, melodie i provedení je už možná za hranicí, na které končí inspirace a začíná nepokryté opisování), úvodní „Ride On“ a zvolna se rozjíždějící riffovka „Whatever It Takes“. Není náhoda, že na vrcholu toho, kam „Reach“ dosáhne, stojí první tři skladby – pak už se v rychlejších skladbách jede na náladový setrvačník a Florian Bauer není schopen do písní dostat něco navíc (pozitivismus ve vysmáté a nepřeslechnutelné halekačce „Hey You“ s tímhle tvrzením nezatřese), v pomalejších tempech se nedokáže přiblížit nevtíravé plačtivosti Bonfire, takže pocit, že se mu podařilo udělat „jen“ velmi příjemnou desku, se nezmění.
Pokud vám na scéně chybí původní duch Bonfire, zkuste ho hledat tady. Sice se úplně nezhmotňuje, nicméně je výraznější než v tom, kam aktuálně směřuje Hans Ziller. Je jen otázka, zda se může Florian Bauer ještě někam posunout, je-li tahle kolekce výsledkem jeho sedmnáctileté snahy. Přál bych mu to, už jen proto, že „Reach“ mě skoro po celou spolehlivě baví.
|
