Finští Temple Balls se sice vytasili s nejchladnějším (ale opět precizně promakaným) obalem, jaký kdy na své řadové desce použili, ale tahle změna teploty nemůže být víc vzdálená tomu, co se děje v útrobách novinky „Avalanch“. Temple Balls systematicky kultivují nažhavený melodický hard rock (nápověda je jasná, hledejte na spojnici někde mezi Crystal Ball, Treat a Eclipse), sází jednu stadionovku za druhou, prakticky všechny si snadno a spolehlivě zapamatujete a řada z nich vás spolehlivě vyprovokuje minimálně k pohupování v bocích (ale viděl bych to na podstatně intenzivnější pohyb.
Otázkou zůstává, jestli fakt, že Temple Balls vaří z prakticky konstantní nálady, je výhoda, či nikoliv. To, že třeba v „Prisoner In Time“ vsadí kapela na volnější tempo, v „Stone Cold Balls“ koketuje s baladou, nebo že v „Lonely Stranger“ krapet potemní, je v podstatě nepodstatné, i v těchto skladbách cítíte, jak tu v nich pulsuje, žije, dýchá, a energie jen čeká, aby mohla vyletět ideálně v hymnickém refrénu – živočišnou „All Night Long“, klipovku „No Reason“, či houpavou „Strike Like A Cobra“ s výraznou basou si dovolím doporučit coby trojici žolíků z hodně silných karet.
U Temple Balls přesně víte, co dostanete už od první písně – rychlý, neposedný melodický hard rock se špetkou heavy metalu, velmi pozitivní a harmonický kytarový dvojzápřah, silná sóla, krásně vypjatý vokál. Pod opětovným dohledem Jony Tee (H.E.A.T., klidně si tuhle partu na linii toho, kam orientovat Temple Balls, také zařaďte). Dilema, zda se jedná o nejlepší album Temple Balls se v podstatě nabízí – kdyby pětice z Oulu neměla na kontě předchozí zápis „Pyromide“ s jednoznačně kladnou odpovědí bych ani na moment nezaváhal. Takhle bude asi roli hrát to, zda vám je milejší trochu větší barvitost minulého alba, nebo zda dáváte přednost velmi šťavnaté a nápadité hře na jistotu s excelentními melodiemi a nespoutanou energií.
|