Na Infected Rain jsme si zvykli nahlížet jako na novou kapelu, ovšem věc se má tak, že moldavská parta už oslavila patnáctileté výročí a za tu dobu se dokázala vydrápat z klubů v Kišiněvu a okolí na pódia největších evropských festivalů. Přitom dosud nehrála nijak objevnou hudbu a stavěla svou slávu zejména na atraktivním vzhledu zpěvačky Lenny Scissorhands, která dokázala upoutat nejen svým tetováním a hustými dredy, ale i zpěvem, jenž snese nejpřísnější metalcorová pravidla. To byl prvotní impulz, který Infected Rain absorbovali před patnácti lety, kdy se vyloupli na svět v metalcorovém hávu. A měl to být tento styl, na nějž kovanější metalisté nahlížejí skrz prsty, v němž si měli začít budovat vlastní slávu, ačkoliv se po dvou letech zbavili DJ Kapy a dál profilovali jako kapela, která staví na kytarách a zámořských vlivech.
Infected Rain měli docela dlouhý rozjezd. Jistě tomu napomohla země původu, v postsovětských republikách se tvrdá scéna teprve musela budovat, ale ani první alba nebyla úplně zajímavá a zapadla i v metalcorové škatulce. Jistý průlom zaznamenala čtvrtá deska „Endorphin“, která ukázala, že kapela má mnohem větší ambice než jen opakovat zaoceánské formulky a přehrávat dávno vymyšlené. Metalcorová škatulka k manévrování nabízí pouze minimum prostoru a invence v tvrdé hudbě už je v podstatě vyčerpaná, proto pozice Infected Rain nebyla příliš lehká, ale kapela se začala oddělovat od konkurence. Současný stav věci předznamenala „Ecdysis“, která ukázala, že Moldavané mají větší ambice, než se dosud zdálo. Tuto skutečnost novinka „Time“ potvrzuje a navíc dvakrát podtrhuje.
Infected Rain definitivně vystupují z komfortní metalcorové zóny a vrhají se na tenký led experimentů. Přestože tento záměr mohl dopadnout jakkoliv a kapela si snadno mohla zlámat vaz, nestalo se. Kapela vlastní stín překračuje se ctí, a i když místy zaškobrtne nebo se dostane do slepé uličky, je „Time“ bezpochyby nejambicióznější a nejdotaženější nahrávkou této party. Kapela na změnu jde trochu opatrně, jak už bývá u experimentálních alb nepsaným pravidlem, na začátek desky umisťuje nejtypičtější skladbu, v tomto případě „Because I Let You“, v níž se rozpoutává mocná metalcorová bouře, která nepostrádá povinné vyklidnění před závěrečným atakem. Skladba je příliš uniformní a o pravé podstatě „Time“ příliš nevypovídá.
Prvním okamžikem, kdy posluchač zbystří, je „Never To Return“, což by mohla být typická hitovka kapely, ale zajímavá stavba, v níž skladba roste z blízkovýchodních motivů do jakého si death / doommetalového žalmu za podpory ozvěn tradiční ruské hudby, z ní dělá v repertoáru kapely takřka přelomovou událost. Po ní se Infected Rain nemají příliš velkou touhu vracet ke starému výrazu a proto „Lighthouses“ překvapí až rockovou lehkostí a „Pandemonium“ spojením klasické tváře kapely s diskem či synth popem osmdesátých let. Když v některé z dalších skladeb, například „Enmity“ nebo „Game Of Blame“ kapela přihlédne ke své minulosti, brzy přispěchá s progresivnějšími či melodičtějšími postupy, které její současné počínání ospravedlní. Podivně vyznívá až finále alba, „Paura“ je přerušována vstupy do jakéhosi mátožného polosvěta, do něhož se zcela noří závěrečná položka „A Second Or A Thousand Years“, jejíž ztišený, monotónní zvuk je zbytečně natahován na dvě a půl minuty.
Moldavané, kteří se před vydání alba smrskli na čtveřici (z prapůvodní šestice), poté, co odešli oba bratři Babichové, vydali velmi odvážnou desku, jež dokáže jejich hranice posouvat dál a udělat z nich kapelu, která dokáže přežít vlastní styl. Přestože deska místy nepůsobí úplně vyzrále, je to materiál, na němž lze stavět. Teď je otázka, jak si ním Infected Rain poradí do budoucna.
|
