Čas utekl jako voda a Pearl Jam jsou bráni jako jedna ze zasloužilých kapel, kteá žije víceméně jen z podstaty věci. Stáli na vrcholu hnutí grunge, které možná bylo poslední skutečnou revolucí v hudbě, ale jako jediní měli dostatek rozumu, aby jej přežili. Z velké seattleské čtyřky byli nejobyčejnější partou, ale měli na kontě debutovou bombu „Ten“, která jim zaručila nesmrtelnost. A když si vezmete, že na ní navázali skvělými deskami „Vs“ a „Vitalogy“, byl to start jako hrom. Pak už nepřišel žádný okamžik, který by vedl k jejich zbožštění. Eddie Vedder na rozdíl od Kurta Cobaina či Laynea Staleyho stále žije, kapela se nikdy nerozpadla a ani ji neprovázely excesy, které by Pearl Jam udrželi na očích širší veřejnosti. A jak šedla jejich image, tak i hudba se stávala nevýraznější.
Pearl Jam tu jsou stále. Třiatřicet let od vydání „Ten“ a stejnou dobu od grungeové exploze. K té je toho už moc neváže. Minulost, jistě. Jistá rozervanost jejich projevu zůstala, ale postupný přechod k jiným vyjadřovacím formulím byl během let zřetelný, takže o pravověrném grungi se dá mluvit leda v náznacích. Pearl Jam se uhnízdili ve svébytné formě alternativního rocku, v níž koketují s folkem jako prapůvodní inspirací z dětských let, a možná i hard rockem v americké formě chápání. Pozbyli výjimečnost, i když Vedderův projev je stále dostatečně charismatický, a když přijde správná hodinka, dokáže i zbytek kapely vytvořit takovou věc, že historický význam v rámci jejich diskografie je neodiskutovatelný. Neděje se to často, ale když to přijde, stojí to za to.
Pearl Jam nejsou v tomto tisíciletí tak skvělou kapelou jako v devadesátých letech. Nikdy neklesli do průměru (nejblíž k tomu měli asi s albem Riot Act“), ale úrovně „Ten“ nebo „Vs“ nedosáhli. A nedosahují ani v současnosti, před jedenácti lety vydali slušnou desku „Lightning Bolt“ a před čtyřmi lety „Gigaton“, který se v době vydání jevil velmi dobře, ale v historické zkoušce už tak slavně neobstál. Proto se k novince „Dark Matter“ přistupuje mnohem opatrněji, přestože je pravděpodobné, že při budoucím pohledu na diskografii na tom bude lépe než „Gigaton“. Je dost dobře možné, že poslech novinky v souvislosti s promokecy před vydáním alba bude zklamáním. Reklamní slogany lákaly na návrat do grungeových let až někam k „Ten“, což se nekoná, protože tehdejší doba měla úplně jinou atmosféru, která se už přiblížit nedá. Zklamání může deska přivodit i po poslechu singlů, které jsou tím nejsilnějším, co „Dark Matter“ nabízí. Zejména skvostná „Wreckage“ může v mnoha ohledech konkurovat slavné „Black“, ale i titulní „Dark Matter“ a „Running“ ledacos o návratu ke grunge nasvědčovaly.
Se zbytkem věcí se Pearl Jam tolik nepárali a místy je i docela odflákli. Úvodní „Scared To Fear“ bůhvíjak nepřekvapí, grungeové pnutí je utlumeno a tvůrčí minimalismus může skladbu sunout někam do hájemství indie rocku, což je prokletí řady novějších desek Pearl Jam. Příliš nezafunguje ani když se kapela pokusí o písničkářský styl ve „Won`t Tell“, v níž ve vypjatých pasážích mírně selhává Vedderův hlas, který byl vždy jistotou. Dokáže se vybičovat k výbornému výkonu jako ve „Waiting For Stevie“, která dává prostor kytaristovi Mikeovi McCreadymu k delšímu sólování. To je opakem jisté bezpohlavnosti skladeb zejména z konce alba, „Got To Give“ nebo „Setting Sun“ jsou jak vyprázdněné nádoby, které nemohou ničím zaujmout. Takový problém měla kapela na řadě předchozích alb, mezi ně „Dark Matter“ zapadne hravě, protože návrat k formě devadesátých let se nekoná, ač se mohou hlásné trouby přetrhnout.
Fanoušky „Dark Matter“ rozdělí vedví. Uspokojí ty, kteří postupem let s kapelou přesedlali na alternativnější, místy folkovější, jinde rockovější tvář. Ty, kteří bláhově chtěli nové „Ten“, jistě zklame. Album žádným velkým návratem není, znovu zapadá mezi poklidně plynoucí díla pozdních Pearl Jam.
|
