Američané z Little Rocku v Arkansasu mohli být novými Paradise Lost, když vyšla v roce 2017 jejich třetí deska „Heartless“, mluvilo se o nich tak. Dokázali vyvolat emoce jako Britové v době největší slávy „Icon“ a „Draconian Times“, a když k tomu přijali kus vlastní osobitosti, měla doom metalová scéna o čem mluvit. Ti všímavější připomínali, že Pallbearer stojí na pokraji doomového teritoria, do jejich tvorby začínají prosakovat vlivy alternativního rocku, grunge či art rocková vzletnost. Začali sledovat, kam kapela půjde dál, protože se dala čekat zběsilá evoluce (stejně jako u Paradise Lost), která by odstartovala další vzrušující období jejich existence. Jenže k ničemu takovému nedošlo a Pallbearer zůstali přešlapovat na místě.
Potenciál zůstal nevyužit, „Forgotten Days“, i přes nespornou kvalitu nepřinesla nic moc nového a kapela těžila jen z úspěchu „Heartless“, takže se dalo hovořit o usnutí na vavřínech. Nezbývalo než doufat, že s další deskou se věci změní a někdejší pozdvižení, které kapela dokázala rozpoutat, nebylo náhodné. Singl „Where The Light Fades“, který na plní funkci otvíráku, nepřinesl mnoho důvodů k radosti. Ne, že by kapela natočila špatný materiál, ale Pallbearer pořád stojí na břehu svého Rubikonu, který ne a ne překročit. Tentokrát se to znovu nepovedlo a je pravděpodobné, že odvahu k tomu americká čtveřice už nenajde. Místo toho jako kdyby se stále více zakonzervovávala v doom metalovém ranku, což je škoda.
„Mind Burns Alive“ je sevřená deska šesti předlouhých skladeb, kterým dominuje pomalé a ještě pomalejší tempo, ale žádný záchytný bod. Kapela vsadila na působivost celku, ačkoliv uposlouchat padesátiminutové dílo je velice těžký úkol, absence byť jediné svižné věci je znát, protože ve chvíli, kdy by ji Pallbearer nasadili, zmizel by i ubíjející dojem, který místy přechází v nudu. Kapela se padesátiminutovou masu nepokouší rozbít mezihrami či nejrůznějšími intry, nabízí doom metal první poloviny devadesátých let, ovšem bez tehdejšího entuziasmu, jiskry a průkopnického nadšení. Sem tam dokáže protknout tvrdé (nikoliv však sludgeově bahenní) riffy akustickými vyhrávkami, což jsou momenty, kterých se posluchač chytá jako tonoucí stébla, ale na nichž se nedá stavět celá deska. Pallbearer jako kdyby se začali ztrácet v někdejší výjimečnou (ačkoliv ne původní) a to „Mind Burns Alive“ vyčítat lze.
Kytary Bretta Campbella a Devina Holta odvádějí dobrou práci, napříč deskou malují melodické ornamenty, ale je jasné, že druhý Greg Mackintosh ani z jednoho nebude, i když pro ně představuje stálou inspiraci. Nejvíce je to znát ve „Where The Lights Fades“ a „Signals“, ve kterých se hraje na jemnější notu, v nichž probleskují vlivy Anathemy či Pink Floyd. V titulní „Mind Burns Alive“ či klipové „Endless Place“ na to kapela jde spíše skrze riffy, které mají své kouzlo, ale už nemohou zasytit tak, jak by člověk chtěl. To platí i o zpěvu Bretta Campbella, který je velice schopným vokalistou, v současné době jedním z nejlepším v dané stylu, ovšem vykouzlit silnou a zapamatovatelnou melodii se mu nedaří, ani kdyby se rozkrájel. V závěrečné „With Disease“ jeho žalozpěvy nudí natolik, že máte chuť desku vypnout a pustit třeba Ramones.
Pokud předchozí řádky vyzněly příliš negativně, je třeba je brát s nadhledem, protože se do nich značí zklamání z vývoje kapely, který se nekoná. Vypadá to, že Pallbearer poslední rok promrhali, když se rozhodli pro opatrný progres, snad aby staré fanoušky příliš nenamíchli. O tom, že by našli nové, si můžou nechat jen zdát.
|
