Když před pěti lety vzali italští Rossometile do party zpěvuli Ilarii Helu Bernardini, vyhráli jackpot. K velmi barevné hudbě, jejíž základ se odvíjí od symfonického, potažmo gotického metalu, zároveň však hranice žánru překračuje s ohromnou chutí i lehkostí, její šarmantně smyslný, optimistický, zpěvný a emotivní hlas dokonale pasuje, takže kapele snadno uvěříte, ať vsadí na noblesu, dravost, teatrálnost, či hravost. To není zdaleka vše, co sedmé album „Gehenna“ zahrnuje, připočtěte velmi účinně využitou elektroniku, smysl pro dramatičnost, pohlcující atmosféru a silné melodie ve velmi povedeném zvukovém kabátu a nabízí se snad jen jediná otázka – jak je možné, že Rossometile dosud nepatří k tahounům stylu?
Odpověď může být skrytá v žánrově neortodoxním přístupu kapely. Rozmanitost a nespoutanost je velmi silná zbraň Rossometile. Je velmi příjemné sledovat, jak dovedně se podaří propojit nálady teatrální, neposedně energické titulky „Gehenna“ s živočišným sólovým zpěvem, vzrušujícími vokály a výbornou sólující kytarou, romantickou instrumentální vsuvku „Voci Dal Deserto“ coby úvod podobně laděné, naléhavé „Magdaleny“ s vypjatým zpěvem, jenž se ideálně proplétá s nadýchanými vokály, ultrapozitivní „Pasionaria (Frida)“, v níž je zvonivý hlas Ilarie Hely naprosto k sežrání, moderně pojatou „Sangue E Seduzione“, míchající studenou elektroniku, pulsující rytmus a disko nádech s ohromně naléhavým pološepotem, posmutnělou „La Rosa D`inverno“ s vysokým operním (italština, kterou kapela občas využívá, zní velmi přirozeně a přitažlivě) hlasem, a capella vsuvku „Dat Melti Min Modir“ se šamansky folkovým odérem, jež dokonale připraví půdu pro tajemný majstrštyk „Valhalla“.
Až do rozsáhlé „Duet With Satan“ je je to fascinující cesta, na níž se Rossometile daří skvěle držet album pohromadě (že na tom má Ilarie Hela Bernardini velkou zásluhu je zjevné, ale pánské trio jí v tom vydatně pomáhá). Téměř jedináctiminutová sága „Duet With Satan“ však prozradí, kde Rossometile tlačí bota – propojení řady nesouvisejících motivů v rámci jedné skladby působí hodně chaoticky a neuspořádaně (ne že by hypnotické opakování ústředního sloganu „Duet With Satan“ nemělo sílu), pouštět se do takhle rozsáhlých kompozic je zjevně zatím nedosažitelným horizontem a výzvou do dalších kol.
Progresivita a svoboda v symfonickém metalu? Jde to a funguje to. Rossometile se nebojí být sví a téměř na sto procent jim to vychází.
|