Firehouse cítili, že ztrácí půdu pod nohama. Jakkoliv logický se jevil návrat Perryho Richardsona, poté, co nebohý basista Bruce Waibel dal kapele sbohem, zbylá trojice tímto směrem neuvažovala a ani uvažovat nechtěla. Vyhlédla si mladého brazilského basistu Daria Seixase, který se nedlouho předtím přestěhoval do Spojených států a absolvoval štace u různých klubových kapel. Angažmá u Firehouse pro něho byl krok o level výše, přestože v Americe fanouškovská základna kapely značně zeštíhlela. Úspěch v Asii jí ale zajistil dobrou pozici na tamním trhu a proto bylo rozhodnuto, že se další album bude natáčet znovu pro japonský label Pony Canion. Jeho distribuční síť mimo asijské trhy byla sice značně chatrná, ale pro Firehouse představoval schůdnou alternativu.
Spolupráce se Seixasem probíhala zprvu hladce, přestože basista nebyl připuštěn ke skladatelskému procesu, do něhož ve větší míře poprvé vstoupil bubeník Michael Foster. Ten doplnil klasickou dvojici C.J. Snare – Bill Leverty, která se rozhodla zanechat zbytečných experimentů a natočit energický hard rockový materiál. Postrádal sice bombastičnost prvních dvou desek, ale pro fanoušky těchto klasických alb byl asi nejskousnutelnější ze všech alb, která vyšla po roce 1992. Skladatelská forma, kterou se Firehouse prezentovali po celá devadesátá léta, jakoby je s novým miléniem opustila. Předchozí „O2“ nebyla špatná deska, ale ukázala obyčejnější tvář kapely a tak tomu bylo i v případě desky „Prime Time“, která vyšla v roce 2003. Jako kdyby kapelu s Richardsonem opustil dávný duch, protože Waibela ani Seixase se zcela nepodařilo začlenit do celku.
Na experimenty se zde nehraje, proto nenajdete útěky do hájemství country jako na „Good Acoustics“ a „Category 5“, ani koketérie s alternativou jako na „O2“. Vše se vrací do osmdesátých let, ještě před debut, kdy kapela tvrdě dřela po klubech a pilovala kompoziční fortelnost. Zajímavé je, že s pozice hlavního zpěváka se trochu vytrácí C.J. Snare, který ve dvou případech přenechal post Levertymu a v jednom Fosterovi. V jeho případě a kousku „Door To Door“ jde o velmi příjemní překvapení, protože Foster disponuje velmi silným hlasem, který lehce připomene Blackieho Lawlesse z W.A.S.P. V Levertyho případě je situace o něco horší, jeho zpěv má nezajímavou barvu a omezený rozsah, je sice dostačující pro nevýraznou „Holding On“, ale pro potřeby výborné bluesovky „I`m The One“ je Levertyho stylizace do pozice sólového zpěváka kontraproduktivní.
Snare skladbám, které zůstaly v jeho režii, dal svým nezaměnitelným hlasem hitový nádech a dokázal zachránit i těžkopádnou titulní „Prime Time“, která je nejméně zajímavým otvírákem desek Firehouse. Následující „Crash“ je krásným příkladem kompoziční obratnosti kapely a jejího čichu na silné melodie. „Perfect Lie“, „Body Language“ a „Home Tonight“ nejsou úplně špatné věci, které však na někdejší rozzářenost kompozic „All She Wrote“ nebo „Sleeping With You“ v podstatě rezignovaly. S podivem je, že „Prime Time“ obsahuje pouze jednu baladu, ačkoliv je to typ skladeb, které Firehouse proslavily. Závěrečná Snareova „Get On“ je příjemná věc, která má daleko do patetičnosti „Love Of A Lifetime“ či „When I Look Into Your Eyes“, ale nabídne výbornou práci s melodiemi a znovu silně procítěný Snareův projev.
Přestože se s tím nepočítalo, zůstala „Prime Time“ posledním zápisem do diskografie Firehouse. Dílo „Full Circle“ z roku 2011 za řadovou desku považovat nelze, protože obsahuje znovu natočené skladby z prvních čtyř desek, v nichž Perryho Richardsona zastoupil basista Alen McKenzie. Ten se členem kapely stal v roce 2004, kdy Dario Seixas po neshodách s ostatními členy Firehouse opustil a zamířil do doprovodné kapely zpěváka Ratt Stephena Pearcyho. McKenzieho, který je členem Firehouse už dvacet let, poznali Firehouse na turné s kapelou Warrant, protože basista působil jako spoluhráč zpěváka Janiho Lanea v jeho doprovodné kapele. S ním se situace Firehouse začínala lepšit a kapela zaznamenávala velké úspěchy na koncertních pódiích. V Indii dodnes drží rekord, neboť na jejich koncert v Shillongu na přímé pozvání maharádži z Tripury přišlo na tamní poměry nevídaných čtyřicet tisíc lidí.
Jenže osud bývá občas krutý. Když se začínalo mluvit o další desce, která by Firehouse vrátila zpátky do hry, začalo službu vypovídat zdraví C.J. Snarea. V roce 2021 jej na pár koncertech musel nahradit Andrew Freeman z Last In Line, ovšem potvrzení diagnózy rakoviny tlustého střeva bylo zdrcující. V září 2023 musel kapelu (původně dočasně) opustit, aby podstoupil operaci nádorového onemocnění, o níž se soudilo, že se podařila. V čele Firehouse jej zatím zastoupil Sean Neck a Snare plánoval, že na letní koncerty bude zpět. Nemoc se však vrátila v plné intenzitě a jejímu náporu zpěvák 5. dubna 2024 podlehl.
„Toto byla neuvěřitelná kariéra. Dělal jsem něco, co miluju, byl umělcem, bavičem a měl jsem fanoušky po celém světě. A dokázal jsem se tím uživit.“ Snareova slova zní v kontextu nedávných událostí přímo osudově.
|
