Skutečnost, že se The Cure vrací s novým albem, nevyžaduje žádné další konstatování, aby tato zpráva mohla plnit přední stránky hudebních médií. Návrat britské formace kolem podivínského frontmana Roberta Smithe je na hudební scéně bezesporu jednou z nejdůležitějších událostí pomalu končícího roku, protože dlouhá léta se v to vůbec nedoufalo. Od doby, kdy kapela slavila největší úspěchy, uplynulo už více než třicet let a od chvíle, kdy vydala poslední album „4:13 Dream“ rovných šestnáct. Za tu dobu se kolem kultovní formace rozprostřelo podivné ticho a i když žádný rozpad nikdy ohlášen nebyl, nečinnost měla chvílemi až zahnívající charakter. Možná ale uvedení do Rock n`rollové síně slávy v roce 2019 bylo impulzem, aby se kapela probrala ze spánku. Do té doby časové spadá zahájení prací na novém albu. Jenže přišel covid, všechno se zkomplikovalo, doba bolestné ztráty blízkých nebyla pro Roberta Smithe ideální na koncentrovanou přípravu desky, takže se promítla do ponurého výrazu alba.
Spolu se Smithem se v rámci The Cure vrací letitý společník, basista Simon Gallup, ale i další členové, kteří byli u toho, když kapela vydala nejslavnější album „Wish“. Jenže to s novinkou má společného jen málo. Ačkoliv deska z roku 1992 nebyla jen o slavném popěvku „Friday I`m In Love“, spíše shrnovala pozitivnější období kapely, kdy mezi zatěžkanými, leckdy až hlukomalebnými věcmi běžně probleskovaly popovější hity. Taková byla „Wish“, takové byly i starší kousky „Disinitegration“, „Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me“ nebo těžce novovlnná „Pornography“. Novinka „Songs Of A Lost World“ jim nemůže být vzdálenější, ovšem i tak se jedná o typické The Cure, pokud je berete komplexně a neznáte jen jejich hitparádové šlágry. Ty dnes působí spíše jako úlitba bohům než silné umělecké vyjádření. A už se na ně nehraje, Robert Smith totiž není třicetiletým chlápkem, který chce dobývat nejrůznější singlové žebříčky.
Novinka „Songs Of A Lost World“ působí jako procházka po značně zšeřených zákoutích lidské duše, jako sonda do nitra člověka, který zná cenu života, během něhož toho tolik poztrácel, už přemýšlí o vlastní smrtelnosti a o neodvratném konci, který se stále citelněji přibližuje. Proto je novinka neveselá, místy až propadající do deprese, ovšem vždy nabízející alespoň kousek naděje, že příští dny mohou přinést ještě kousek dobrého. Jasnou nekomerčností a sklíčeným vyzněním může navazovat na dřívější práci na albu „Bloodflowers“ z roku 2000 či ze starších děl na „Seventeen Seconds“ nebo „Faith“. Novinka má ještě o poznání beznadějnější výraz, promítají se do prožitá traumata ze smrti nejbližších. Pro Smithe může fungovat jako katalyzátor po černočerném období. Když v závěrečné skladbě „Endsong“ zpívá: „Na konci každé písně zůstaneme sami s ničím…“ podtrhává to nejchmurnější stránku desky.
Ta je nepropustnou jednolitou hmotou, z níž nevybočí výrazněji žádná ze skladeb, ať už jde o úvodní „Alone“, ve které se atmosféru snaží odlehčit jednoduchý klavírní motiv nebo „I Can Never Said Goodbye“, jež nabízí jedno velmi důležité pozitivní zjištění - skutečnost, že hlas Roberta Smithe během let nedoznal žádné větší úhony a zpěvák má hlasivky zachovalé jako za dob „Disintegration“ či „Wish“. Možná je škoda, že je na novince využívá tak málo, protože hlavní slovo hraje hudební složka, leckdy monotónní, místy sklouzávající až k nudě, ale přece jen stále mající pověstné háčky, které posluchače k desce znovu přitáhnou. Ovšem poslech je to přetěžký… Místy až bytostně cítíte bolest, kterou si Smith prošel, ale o to je prožitek z poslechu nahrávky autentičtější. Jen od ní nesmíte čekat poprockové hity…
Návrat The Cure je koncipován poněkud překvapivě, ale fanoušky, kteří znají celou tvorbu party z West Sussexu, zaskočit nemůže. Vždyť v době, kdy byli The Cure hozeni do jednoho pytle s kdysi tolik populárními pankáči, měli vlastní osobitost, která punkovou zpupnost vyvažovala melancholickými momenty. Ty se na novince dostaly na level nejvyšší.
|