Co se vám vybaví, když se řekne Mayhem? Tedy ještě lépe THE TRUE MAYHEM... Obrovský kult? Nafouklá hromada sraček? Kapela, bez které by black metal nepřežil, nebo jen parta průměrných muzikantů, kteří si pověst vybudovali na kriminálních činech? Tahle parta je asi všechno zmíněné dohromady, přestože požívá silné kultovní postavení jako snad žádná jiná metalová formace. Jenže všechno spolu souvisí a faktem je, že Mayhem svého postavení nedocílili ani tak skrze hudbu, ale zejména pro to, co kolem nich vytvořil a nakonec zaplatil životem zakladatel a nejdůležitější člen jejich historie, Øystein Aarseth alias Euronymous. Přestože se v letech po jeho smrti Mayhem vyvíjeli a hudbu proměňovali častěji, než by se na stylově čistou, true norwegian black metalovou kapelu slušelo, stále staví na tom, co kdysi Euronymous definoval.
Mayhem se vynořili z totálního undergroundu, ovšem nešlo o nějaké asociální postavy žijící v kanále, ale o synky z dobře (či minimálně průměrně) situovaných rodin, kteří mohli hrát fotbal, být v literárním kroužku nebo působit ve skautské družině. Jenže oni si vybrali jinou dráhu. Základem všeho byl kromě Euronyma ještě jeho dlouholetý kamarád Jørn Stubberud, říkající si Necrobutcher. Společně s bubeníkem Kjetilem Manheimem nasávali vlivy Venom, Celtic Frost, Bathory nebo Mercyful Fate a snili o tom být nejextrémnější kapelou na světě. "Dávej pozor na to, co si přeješ," tvrdí basista Mötley Crüe Nikki Sixx a Mayhem se toto předsevzetí stalo osudem. Když k sobě po epizodě s vokalistou Messiahem (původně zpíval Euronymous) přizval Svena Erika Kristiansena alias Maniaca, začínalo všechno být trochu vážnější, ačkoliv kapela stále zkoušela hlavně v domě Euronymových rodičů. Tam vzniklo uhelně černé demo "Pure Fucking Armageddon", totálně neposlouchatelný instrumentální šrot, který by nevydali ani Bathory v nejranější fázi. Na druhou stranu se jednalo o obrovsky brutální materiál, který naznačil, že v Norsku povýšili hudbu Quorthonovy party na novou úroveň.
Stoupající zájem o kapelu v metalových kruzích zejména v Oslu a blízkém okolí a Euronymova podnikavost, vedoucí k založení labelu Posercorpse Music (z něho posléze vzniklo proslulé Deathlike Silence Production), směřovaly kapelu k oficiální nahrávce. Nemělo jít o oficiální debut, protože metalová scéna byla v Norsku v plenkách a trendům veleli popoví A-ha či hard rockoví TNT, ale i tak se mělo oproti "Pure Fucking Armaggedon" jednat o velký skok vpřed. Už skutečnost, že se točilo ve studiu a ne u Euronyma doma, měla velký vliv na výsledný produkt. Ten přesně charakterizuje zrod norského black metalu ve fázi, kdy ze sebe ještě nesetřásl vlivy Venom a pokukoval spíše po thrash metalu, než rodících se heroických opusech Bathory. Jestliže se ale někde zrodil kult Mayhem, bylo to na "Deathcrush".
Zajímavá je už úvodní skladba "Silvester Anfang", která je dílem německého nekonvenčního umělce Conrada Schnitzela. Legenda praví, že Euronymous tak dlouho seděl před jeho domem, než jej Němec pustil dovnitř a vyslechl, oč devatenáctiletému hudebníkovi jde. Schnitzel zapátral v archivech a poskytl mu instrumentální kousek, který naprosto skvěle navodil chorobnou atmosféru. Zvuk je poplatný době, takže když přijde titulní "Deathcrush" vyvalí se spíše zvuková koule, do které Maniac skřehotá trochu infantilní texty, ovšem ve své době to bylo něco neslýchaného. Zvlášťě když kapela vyloženě znásilnila "Witching Hour" od Venom, které dala mnohem brutálnější, apokalyptičtější kabát. Šílenství pokračuje až do předposlední položky "(Weird) Manheim", která prostřednictvím klavíru, jenž nahrál bubeník Manheim, přináší vítané zklidnění. To však netrvá věčně a závěrečná "Pure Fucking Armageddon" jede na bázi divošského primitivismu, stejně jako "Chainsaw Gutsfuck" a "Necrolust", který ale nepostrádá historické kouzlo.
Z dnešního pohledu je s podivem, že takto znějící nahrávka našla kapele zástupy příznivců. Když už všechno vypadalo slibně, ohlásil odchod jak bubeník Manheim, tak zpěvák Maniac, čímž se situace otevřela pro nejslavnější sestavu Mayhem. Jako první se objevil bubeník Jan-Axel Blomberg a.k.a. Hellhammer, který snad držel rekord v počtu úderů za vteřinu a následně se na inzerát přihlásil i švédský mladík Per Yngwe Ohlin, říkající si Dead. Vše do sebe začalo zapadat. Dead vybrousil pódiovou prezentaci, začal se při koncertech řezat do různých částí těla nebo vystupovat v hadrech, které předtím měl několik dnů zakopané pod zemí, aby natáhly správnou hnilobu. Euronymous jeho psychické vyšinutosti dokonale využíval a Deada v nebezpečné prezentaci povzbuzoval.
Jak se přehoupla osmdesátá léta do poslední dekády dvacátého století, působili Mayhem jako zjevení na extrémní metalové scéně a začínali získávat posluchače i mimo Norsko. Uvnitř kapela strádala Deadovými psychickými problémy a fascinací smrtí (Dead sám sebe neviděl ani jako lidskou bytost), a Euronymovým diktátorským chováním, které těžce nesl zejména jeho nejvěrnější, basista Necrobutcher. Kapela si pronajmula dům v lesích u města Krokstadt, aby v něm tvořila novou hudbu. Na koncertech stále žila zejména z desky "Deathcrush", která však s nástupem nové desetiletky začínala být mírně přežitá. Dnes se na tenhle počin je nutné dívat jako na artefakt doby, jako na svědectví zrodu norského black metalu, jedině tak může nahrávka uspět. Její historická důležitost je naprosto neotřesitelná.
|
